NEKONEČNÉ DEŠTĚ

NEKONEČNÉ DEŠTĚ
Město se bezútěšnějším zdává, mnoho dní pršet když neustává, v ulicích večerních katakomb chlad. Světelné ostrovy krámů, marně chtí zveselit chodníky, oblohy zčernalou jámu. Postavy smutné a zvětralé sunou se tiché, zčernalé pod mizícími deštníky, tma jich nestačí pohlcovat. Zrovna dnes jsou ti bližší a dražší nejubožejší stíny, že straší. Tuláka žebrat uvidíš, řemeslně se představí, zkrotlý váš pes. Nastavuje svůj klobouk, a ty hned víš: básník prý je a tvůj kolega, náhodou bez místa, právě dnes. Nějaká v černých šatech žena přechází, příliš umučena; mladá matka vždy dojímá, z výkladu rakví když vybírá příliš smutnýma očima, s duší, která umírá, tu nejkrásnější rakvičku 42 pro andělíčka svého nejdražší hlavičku. Také nějakou stárnoucí holku zapomenutou, odstrčenou, hranatých, upracovaných kostí civět zříš do oken tančírny na lidi tančící, na lidi kolem stolků, kterak každého muže s ženou stopuje s žárlivou pozorností. Ježatou, stařeckou figuru ošumělou s vybíleným, nakrouceným knírem, chňapat zříš nozdrami v průjezdu krčmy vůni tučnou, v teplo rozechvělou, na rohu u kotýlku, kde párkář bdící své zboží loví na vidlici pro muže obskurní, úřední, pro muže péra, pro mnohého proletářského grandseigneura. Smutné jsou brány a domy, věže a střechy šediví deštěm nekonečným. Smutné jsou plačící stromy. Kandelábrů řad v mlhách tesklivý, zakletý po délce do řeky, jako svíce, planoucí z hrobů na hřbitově tichem věčným. 43