OŽILÉ KROČEJE

Antonín Sova

OŽILÉ KROČEJE
Tisíce roků přes jedno místo v lese sluncem dávného zlata se třese. Sasanky v jaře krátí čas dětinskou hrou si, na podzim na pních, nes zšednou svatého Ivana vousy. Ale teď jaro je zatím, tanec a zpěvy, zvuk rohů ožily ve vzduchu, trávě, malé hymny k bohu. Píšťala Panova čerstvou mízou voní, mrtvé věci se budí, mluví a stříbrně zvoní. Na tomto místě tisíc lásek si přísahalopřísahalo, tisíc lásek zemřelo, pod mech se zahrabalo. Sasanky byly počátek, konec šediny světce. Vzepial se ke skoku jelen, k smrti ho uštvali přece. Tisíce lásek na tomto místě za tisíc roků vystřídalo si radost a hoře a tisíce kroků zemřelých ožilo na tomto místě v lese. Slunce dávného, zhnědlého zlata se v kročejích třese. 58