SEN O POPRAVENÝCH REBELECH

SEN O POPRAVENÝCH REBELECH
Za červnové noci, sladké, dokvétající, v živoucím snu naivní legenda mi ožila dávného století, s mansardy podstřešní když jsem seběhl bouřlivě do těžce spící Prahy kolem paláců a zahrad, domků a přílepků, těžko poznatelných na náměstích a ulicích. Žil jsem to skutečně v sedmnáctém století? Neb uviděl jsem znamení válek, pohromy, moru, ohon komety náhle se rozsvítil a pod ním jasně se rozstříbrnělo schodiště, vystupující příkře k hradu jako nastavovaný tragický žebřík ze středověkých rytin svízelně stoupající, s budovami tehdejší Prahy, úžasně starodávnými, s branami na konci ulic jako šibenice, s kostely a kaplemi z Husových ještě dob, s perspektivou prostoduše změřenou, s lidmi jiných oděvů a mravů. Tu, jda pobřežím, chudý bakalář, spatřil jsem kráčeti po délce schodiště průvod strašidelný, obklopený šlechtickou nádherou, brokáty, zbraněmi, galantními mečíky pod plášti, obklopený měšťanským přepychem nabubřelým, oživlými gesty tehdejších mravů, průvod, spíš ztrnulé jádro průvodu, obřadné a dlouhé jak sám ocas komety. Uzřel jsem kráčeti to ztrnule průvod sťatých z jednadvacátého června, tak, bez hlav, jež vysušeny práhly na věžích jako vyhnilé ovoce, tak, v rouších smutečních, 5 krok za krokem, vždy výš, mechanickým strašným chodem, jako dohru obřadnou a neodbytnou, důsledek stále hrozebný, neustále kráčející výstrahu, poslední výkřik nekonečného a v chvíli té již zbytečného vyjednávání o majestát, – otevřenou ránu a bolest. Bylo v té chvíli ticho, každý šelest slyšet bylo, napjetí dávné nábožné extase protestantského rozhořčení. Zneuctěný majestát držel dosud jeden ten bezhlavý v ruce a takto kráčeli vzhůru, kamsi do poradního sálu. Ale když zmizevše zašli, tam dole v Praze, zvláště kolem řeky ve všech Městech, v ulicích, náměstích bylo nesmírně živo, viděl jsem to určitě, na Dobytčím trhu, také na Moráni, na Výtoni v Podskalí dosud rušném lid se množil a shlukoval, neb všichni si uvědomili, že viděli právě narodit se strašnou tuto legendu, ale tím hroznější, čím okázaleji vystupovala po nekonečných schodech v prázdném hradu marně hledajíc – císaře. Ten se jinde posupně smál, ve Vídni na trůn se posadil, zboží sťatých svým vůdcům a žoldákům rozhodil, se škodolibou zapřísáhlou krutostí proti množství rebelů – 6 teď za hranicemi plačícím vyhnancům, roztržený vyhodil majestát. Lid však zkrotlý, za žold brzy se veselil, jezovité od Klimenta ho vyzpovídali a důvtipně vykládali legendu. A jak dnes začatá ta legenda, již přec každý z nás viděl se narodit, otřásla každým, aniž by chápal docela smyslu, tak na chvíli všichni do jednoho setřásli se sebe děs, veselili se jako včera ulevujíce si posměškem, nadávkou neb chválou o včerejšku, dnešku a zítřku. Jesuiti a císařští všecky nás očima probodali, bouří-li se v nás něco, jako procházkou špehovali, naslouchali a nalhávali, byla to strakatá vřava v tančírnách do krčem zaniklá, z houslí lidských úzkostí hobojů štěbotem zakvikla. Dobrodruzi, kejklíři a umělci, po císařské jež zbyli tu slávě, dožebračili se k veselosti zatrpklého stáří v té vřavě, průvody katolické všech zemi okázale šly ulicemi, meče zřels a pik ostrých hroty, barevní rejthaři projížděli, vůdcové s ježatými vousy 7 vzezření komandérské měli, Valštýnské klobouky a boty. Kolej kulturou jezuitskou dýchala učení dusné, zdálo se, vědy kahánek sfoukne náhle a usne. Úbory slavnostní, denní a noční, jednota všechněch splynulých spolu, mezi válkou již v hadrnictví utápěla se, v alkoholu. Zpěvák posměšnou rýmovačku pěl tu, jak z císařské impresí, o konci pánů a o Bílé Hoře, za korouhví šlo procesí. Před skladem slaných ryb na Dobytčím trhu sedí pijáci, slyší od příchozích o bezhlavých pražský vtip, solí jej, neboť herynky jedí. Komety ohon a popravení, – jaká pak hrůza ze zjevení, – bez hlav ať jdou se radit. Housle v krčmě zní a basa, na celnici na Výtoni veselá je plavců chasa: mrtví, pojďte se k nám schladit. Tlučhuba jakýs nad korbelem císařská vojska chytře chválí, před jezovity, před špehouny v kruhu děvčat, jimž na zdraví pije, a jak se k ránu pod stolem válí 8 blábolivou píseň vyje o bezhlavých u Salvátora, o těch, co měli dnes poradu, od radnice co po mostě, schodech, kráčeli ke hradu. Drobný kramář v uličkách každý se vzbouzel nevesel. Zjevení viděl ve svitu ohrožených řemesel. Z drobných domků si vetešník svítí hromnicí a psy slyší výti, či je to na ohon komety, který na Pražáky sahá dračími klepety? Formani dováželi k ránu již fůry obilí. Celníci vybírali clo, písaři zapisovali, voraři platili své groše jak jindy, jak loni. Tancovali pak s holkami v krčmě na Výtoni. „Pamatuješ se, holka, jak se tu topili potlučení rytíři z Bílé Hory? Ještě mám po jednom pěknou památku, meč – a měšec, – byl zcela prázdný, ha, ha, ha, z Nemanic rytíř slul. Chudák ten rytíř z hladu, neholenou měl šedivou bradu, jak mi pod vory vplul.“ Tichla pak Praha, hučel jez. 9 Ze zpovědnice vylézal kněz, dozpovídav Prahu, kajícnici. Měla odpustky za všechny hříchy, radovali se souložníci. Věřili všichni v zjevení legendy, když o ní uslyšeli. Křižovali se po prsou a lebi, do neurčita dívali se k nebi. Radovali se z neporozumění úpadku svého a božského hněvu otec, syn, matka, dcera, krásně hřešili dál a milovali jako jindy a včera. * Vtom se probouzím ze sna a slyším hlas dnešní Prahy, dnešních hrdinů bratří, hlas mrtvých i živých drahý. A vím, že do dneška národ by nebyl povstal ani, kdyby po třístaletém zrání nebyly dozrály dravčím semenem hlavy, hlavy, jež proti Habsburkům se doradily před Bohem kdesi, pod prapory slávy, vnuků pak triumfem, který je do činů skoval, vyvedli národ z hanby v den, kdy se vzpamatoval... 10