BUŘIČŮV SEN
Na cestě k srdcím, buřičský duch vstal ránem spícím,
kráčel pěšinou šumícím polem praskajícím,
bez pokory však, závistně kolem zahrad a dvorců,
míti buď vše, neb zničit vše cynismem obrazoborců,
kráčel, jak bratrství lživé, jež stále se nenaučilo
vesmírné lásce, neb srdce mu vášnivě po kořisti bilo.
Divno, když spočinul v lese, necítil vonět mechů,
neviděl květů v lukách, neslyšel stromů vzdechů,
neviděl chalup radostných skupin jak na slunci hoří,
v zeleném, bílými květy rozhoupaném moři,
neviděl milenky čekat, neviděl dětí jásat,
neviděl plavých krav stáda kopčitá pastviska spásat,
závistí touhou byl jat jen, vše míti. A ve zlato
proměnit cizí, co nepřístupno, co prokleto.
Zklamán, že bez pokory, o zkáze věcí všech
den co den v tragických záhad zapřádal se snech,
zhoubou civilisace a krutostí její jat,
o hnutí nejprostších snil jen, jež vzbouřil hlad,
závistný k Bábelu bohatých, k pýchy svítícím sálům,
k tvrdým, nicotným vědám, k pevnostním pochmurným valům,
k nemilosrdnému křesťanství, k božství mlčícímu,
k básnictví vyžitému, z mlh a fantomů, z dýmů.
O potopě snil všeho, ta spasila by svět.
Všecko zas od počátku, od počátku, od počátku.
O vyhlazení snil, s durmany čistý nechť zajde květ,
s lotry nechť vymrou i dobří, nechť svět se v chaos vrací.
Všecko ať od počátku, od počátku, od počátku
ze sebe mladým růstem a zkouškou a prostou prací
nově se z radosti rodí i z nových běd.
29
A jak ti snové se zdáli mu rozvratní a divní,
z myšlenky svět se mu rodil dávné a primitivní.
Od skrýší troglodytů, kde na skalách obří jedle
šumí, vyšel, kde vlny vod valí se vedle,
marně kde hledal bys rodnou svoji matku,
a kde bys nenašel otce, bratrů a sester, kde sám
břeh by jsi uchytil, chaosů mrákotám
vydán, bys musil tvořit znova z prostné hlíny,
družku si hledat a v potu tváři stinný
robit si stan a den-li, orat plání hornatou,
noc-li, květnatým sadem číš píti hvězdnatou
temného nebe, jež jako z černého vína
jiskry hází a světly svět celý obepíná.
Dlouho tak o rozvratu snívá i o životě novém,
a vše ho tíží zatracujícím, kouzelným slovem
ničení hromadného, apokalyptickým děsem,
potopou vybíjení a šílených pudů běsem.
Potopy klam a lež mu na srdci nejvíc tíží,
záchranný koráb když v myšlenkách jako zeď černá se blíží,
a vždy se otřásá hrůzou, že největší lotři v kraji
podplatí osud, v budoucím octnou se zase ráji
a že ráj nestvoří, jak jej tenkráte vášnivě snil,
nejprostší bratry z hladu když vyrvat zatoužil,
a že zas ochranu nestvoří zemního božstva, jež prosté,
osud že rozdává slepě a žádost zas bolí, když roste.
V chvíli té z potopy zhoubné a nenávistné, tichý
ostrov lásky mu vysvítil s vinami všemi i hříchy,
s lidmi, jak jsou tu, jak trpěli, radovali se, lkali,
i jak za viny pykali, i jak umírali.
30