Západ v srpnu.

Západ v srpnu.
Pod osyky já lehám svadlé do trávy, srpnový večer nade mnou se snes', tak divný, průzračný, tak čistě modravý. U nohou kosmatý mi lehá pes a tlamou šlehá do chomáče much, jimiž se černá nad potoky vzduch. Z potoků vyschlých, kde již není vod, van převívá se horkem přes trávy, jež noří v požár slunce stvolů hrot. Tam v dálce v směru tom, kde leží mlýn, nevidných ptáků tiché řady mizí – po zemi vleče se jich matný stín. Nic nevidím, jen slunce kterak shasíná, schne, odpryskuje jeho zlato ryzí, na jehož plotně komíhá se travina, teď jako kahan je. – Kdos po něm sáh', od lože země horečné a mdlé by usnula, jej nese po špičkách, a mizí skrze stromy prořídlé... [23]