STUDIE
...Eh, to hnízdo. Řinčela
tam okna dostavníků příjezdem.
Ty vybledlé, třesavé květiny
tam odpoledním sluncem sálaly!
Náměstí s pitvornými pomníky,
ta temná podloubí,
kde oleandry stávaly, kde zřídka cizinec
rozplašil hejno holubů,
na dlani zrovna leží přede mnou.
I onu jizbu nízkou, skříně červotočivé,
tu celou zbídačelou rodinu zřím dosud,
jak plahočila se za soustem, slyším ji.
A mezi tím vším za záclonou růžovou
můj stolek studijní v špinavém koutě
s tím odlepeným, voskovaným plátnem.
Takoví lidé byli: „Měšťan“, říkal si,
on, schudlý, žluče plný ničema,
jenž blábolil jak anarchista zavilý,
žvanivý stařec, smutný, posupný.
A žena jako fena štěkavá
večery prokázala, kávu srkajíc:
„Hle, kdybys práci hledal! Všechny vyjídáš!vyjídáš!“
40
Jen dcera jejich, svadlá, chorá osoba
s jakýmsi drahým jí, záhadným člověkem
v tu dobu s útěžkem, s jakýmsi člověkem,
jenž nepřicházel po tu celou dobu,
o němž se mluvívalo pouze tenkráte,
když „nestydo!“ jí všichni spílali,
ta choulila se mlčky k svému stroji
a práce těžce od ruky jí šla.
Měla tak drsné, v kroužcích nepoddajných
se vlnící, ne z jejich rodu vlasy, tak vzácné vlasy!
pleť popelavě hedvábnou a suchou,
mdlé, velké oči nevyspalých žen,
jež barvívaly stíny dojmů prchavých.
Zde smutek rozporů slabochů duševních
tok nelogický valil... Jak jí popelavá
pleť hořela vždy studem! A jak velké slzy
se zavěsily na víčka, když v přítomnosti mé
ten „měšťan“ s pathosem ztučnělých herců
zasyčel častokrát: „Neznám tě, nestydo!“ –
a dále bral ty její groše krvavé.
41