MILOVAL JSEM TY VEČERY...

Antonín Sova

MILOVAL JSEM TY VEČERY...
Miloval jsem ty večery, když vichřice hučela v horách, dřevařovu chatrč, jeho psa, jeho vyrudlou houni. Na jeho šedivých vousech ledové kapky nejvíc zářilyzářily, když vznícený oheň ve vychladlém krbu ozářil psa a pilu v koutě, džbán hliněný, vlhké dříví, jež vonělo pryskyřicí, stůl s černými lavicemi, a mísu, jež kouřící voněla v pološeru. A než se nasytili pán a jeho pes, já zřel v úplňku hory, stráně, lesy, pláně daleké modravě svítit, – moře světel hořelo na tichém, bledém nebi a vše v mystickém jak vytržení zkamenělo by. – A v šeru tom ať o Kristu se mluvilo či zjeveních, neb o zázracích, o vsích dalekých a městech u moře, o skrytých pokladech a hradech tajemných, o pannách krásných, bledých sirotcích, o lodích v bouřích zmizelých, o lesa tajemstvích, vše mělo kouzlo oné modré záře se strání bílých padající do chatrče a drsnou jistotu vřelého toho srdce bílého druha, dětinského starce. 60

Básně v knize Ještě jednou se vrátíme (in Dílo Antonína Sovy, svazek 13):