CO JSEM VYCÍTIL Z KVĚTŮ PETRKLÍČE

CO JSEM VYCÍTIL Z KVĚTŮ PETRKLÍČE
Octly se vskutku v ruce mé ty zlaté petrklíče? Kam, kam teď spolu půjdeme, mé jaro, kouzelníče? Z přivřených krčem puklý hlas se temně-jasnou nocí třás’. V mé ruce petrklíčů pár odstínů oranžových po nesmyslné hudbě jar, po touhách volá nových, po prostoru, jenž netísní, po barvě, smíchu, po písni. Jak z barkaroly Musseta pozadí tmavé řeky temnými stromy vykvétá, šept hvězd, jenž chví se měkký, jak z barkaroly blouznivé a mandolinou zvonivé. O chodcích mluví ulice, o somnambulních láskách, jež v snách se k sobě tulíce jdou v ztajených svých maskách. O prvních touhách bláznivých a smutných očích žárlivých. 76 O loďkách s vesly modrými lká vody zrcadlení, o tanci s elfy bosými palouků stříbrné chvění, o něčem krásném, rozkvetlém a do tmy roků rozlétlém. I hodin příliš jasný zvuk zní časů stříbrnou dálí, kdy nedočkavě z drahých ruk jsme celé štěstí brali, tak mnoho štěstí z bílých ruk a tolik zla a tolik muk. 77