ROZHOVOR SE SRDCEM

ROZHOVOR SE SRDCEM
Dnes nebylo se čeho bát. Jen smrti, jdoucí bezhlasně po listí spadlém předčasně, po měkkém písku promenad. Sežloutlým prstem ťukla v květ. A opadal. Ted’ ťukla v list. Ledovým zrakem v tisíc míst už přimrazila krovek let. Háj listím plakal. A ty? Čím? Mdlé ptáky někdo ulekal, rákosí seschlé v půli rval, zasypal stezky jehličím. A růže? Sotva tušila, kdo na ni dých’... Jak zklíčená a jak je svadlá, ztišená. Snad bolest „ne“ ji ubila? Ó srdce! Zda bys uhádlo, proč překotný tvůj byl tak spěch? Viď, srdce mé, ty nejsi z těch, bys bolestí „ne“ uvadlo! 128 Buď jenom klidno. Listí pád se právě tebe netýkal. Já ničeho se nezříkal. Dnes ničeho se není bát. 129