ROMANCE O ŠÍLENCI ZTRACENÉ
KRÁSY.
[5]
Do samoty v horách zabloudil kdys...
Tam panna mu krásná přišla vstříc...
Tak chvěla se křehkou bázní bříz,
že v studu a v zmatku skrývala líc...
A podala pít mu, ač nevěděla
víc o něm, než lovec že smělý jest,
jenž u večer kráčel tu za prvních hvězd,
když už se louka stměla...
Víc nevěděla ni tehdy, když
přicházel v každý a každý čas,
když milenkou sladkou mu byla již
a rozpuštěný vlas
vál jarním větrem a velké oko
vábilo smutně, přehluboko
a vábilo zas a zas...
Tu na louce tančili, zlatý svit
hrál v travách a v lodyhách
a jakýsi nebeský pokoj a klid
nad lesy táh’,
7
zvěř míjela, hodin rychlý let,
šum jezera zněl a borů vzdech
a tajemstvím lásky jich ve hvozdech
žhnul přissátý jejich ret...
Tu svlačec si vetknouc v pletence
šla, pěla mu po boku,
až květy jeho a prsténce
je šlehaly v poskoku...
To věděla jen, že lovec jest,
na klobouku zelenou ratolest...
Víc byla mu, než je lidský tvor,
v ní ztajené kouzlo všech kouzel a kras...
V ní červánky nebes a zlato hor
a východu cudný žas ...
Nad umění, hudbu a přemítání,
jež plachty dmou mladých jar,
ten nejkrásnější mu byla dar,
nad tuchy, skutečnost, zdání,
i nad vše, co vídal a o čem snil,
čím syt byl, když osaměl,
v ní miloval vše, čím svět krásný byl,
co něhy a kouzla měl,
ji v obrazech krásných a ve mramorech
a v hudbě, již tušíval, v rozhovorech,
když s duší svou mluvit směl...
Však zrádce a štváče že každý má,
jenž na kořist cení svůj zub,
jenž shltnout zná štěstí očima,
tká útky zla na odstup,
8
též kněžic měl zrádce. Ten denně se plíže
jak úlisný za ním stín,
naň popudil otce, jímž stařecký kníže,
a obvinil z tolika vin.
Hněv ze svobodné té volby ryl
v zámyslech starcových,
že o mstě již snil, ač zášť svou skryl
přetvářkou v prsou svých.
Tu nezvanou lásku mnil zašlápnout,
zlo, v cestu jež kněžici viděl se pnout
a tajený jeho hřích...
Nad soutěskou horskou čněl starý hrad...
Tam přepyšný kníže k synovi děl:
Můj synu, dočkal bych se rád,
bych nevěstu vaši uviděl...
Čas na cestu vydat se, slavné rody
pozdravit. V klání a na turnaj
za devatery lesy, vody
si vyjet, poznat krajů taj...
Čas vyjet a nevěstu vznešeně krásnou
a mocnou svým rodem si k oltáři vést...
Nuž jeďte. To odpovědí jasnou
buď na moji otázku, na mou i čest...
Zrak do očí mladých tak stařec mu vbod’
a jak by v něm vzbouřil se starý rod
číms pohoršený, co nelze snést,
té řeči byl smysl, že ryl jak hrot...
O poddané starat se nastal čas,
a vladařským žezlem pevně vlást...
9
A proto chci jinak vidět vás,
čas, účty klást...
Své štěstí když národ od nás čeká,
nesníme vlastním o štěstí.
Utvrdnout musí duše měkká
v odříkání a bolesti...
Sny, horování, lži mladých chvil
věk mladý již pohrobil.
A jak se už stařecky, tence smál,
vous šedý mu vítr odvíval.
Jak moudrostí krutou i šlechetnou
ty myšlenky v tahy mu přelétnou,
vše, kněžic vše vytušil...
Na bělouše vsed’ a dal se v let,
v zlé předtuše rozjel se k milence...
Již tolik jel mil, však uvidět
ji musil v chvílence...
Tu rekovným mečem se zapřisáh’:
Své mečem si ubrání...
A bělouš jak samotou uhání,
děs hrůzy mu k srdci sáh’... –
Háj popleněn, domek je rozmetán,
vše leží tu popelem,
jen zbytek pahýlů oblétán
je kouřem v dnu setmělém,
les hučí a jezero tmí se a bouří,
však ponuré místo víc děsí a chmouří
se neblahým ortelem...
že takto by se mu loučilo,
toť hroznější nad každý žel.
10
Vsak že by tak strašně to skončilo,
to netušil, nevěděl...
Že takto naplnit otec dal
svou horkou nenávist,
a na ten květ samoty, jenž čist,
že by ho pohledal,
svůj podpatek zdvih’ a vyčíhat
dal svými žoldnéři
a jako Istný se připlížil had,
zda člověk uvěří?
A uvěří ten-li, zda tíži vin
uvěřit může vlastní syn?
Les prohledal, lučiny, doubravy
a volal ji, ozvěn křik v dálce lkal...
Vryl horkou svou hlavu do trávy
a na noc uléhal...
A zdálo se mu, na neshledání
že lesa šum zpíval, z lučin třas’
se tenounký, známý, krotký hlas
a tichounké s bohem dání.
A jak by po lukách laškoval,
tu zaplakal a tu zase ztich’,
tu zaleh’, tu tančil a tu se smál,
tu zavzlykal, jako když v objetích
kdys přepadaly je otázky
a kapaly budoucí do lásky
tuchu o prokletích...
A všude, jak hledal, jak pro ni lkal,
kde stál, tam slůvka tři slech’...
11
Hlas tenounký jak by z hloubky skal
„spím pohřbena tady“, dech’...
A pod sosnou kůň-li zaržál v lese,
vzdych’ její se tmící stín,
a jako by hrob to byl nevěstin,
tří slůvek se výkřikem třese:
„Spím pohřbena tady.“ A k jezeru
jak stočil se bezděky kůň,
kopyta vykřísla k večeru
z křemene jiskry a tůň
tak hladká a tichá a hluboká
a zmrtvělá, tichá zátoka
poslední červánků sluň
rozdýchla břehů za náspy:
„Spí pohřbena tady, tady spí?“
By poznal svůj osud a její též,
on procit a vracel se v rodný hrad,
jak divoká bouře se hnal, vrch, věž,
vsi, za ním vše zůstalo stát...
Vjel v bránu a vrátného pohledem měře
a zbrojnoše, sluhy a služebnic tlum,
zřel hodovních sálů ku světlům
a skrze stromy a zkvetlé keře
on viděl, jak ponurých starců kruh
si v radu sed’, přišedší ze všech stran
a přikyvoval druhu druh,
jak odzvánění přetichých hran...
Tu hrdost mu bránila... Do polí zas
se vrátil a tryskem, ráz na ráz
kraj projel a nad ním hejna vran...
12
Tak hledal ji noci a hledal ji dny
a lidí se v chatrčích ptal...
Jej hospodář, čeledín nevlídný
prost zájmu uvítal...
On za její zmizelou stopou krad’
se za vřavou do ulic,
a naslouchal... Ale posléz v nic
květ naděje zvadal až zvad’...
Byl smrtelně raněn, to věděl už:
je po kráse, naději,
to zmizelo navždy, co ztrácí muž
a co vždy dravěji
zas bolí: že ztrácí blaživou
a velikou, jedinou lásku svou,
jež bolí vždy žhavěji...
Krev pobouřená mu barvila řeč,
jíž zamýšlel otce zdrtit a sklát:
Tys neměl práva, tu strašnou léč
bys na život čistý klad’...
Se zhrdáním svojím těžký soud
ti vznáším na hlavu.
Tu za bolest všecku a otravu
chci věčně jí vzpomenout...
A kde bych jen chodil a o ní snil,
jak odešlé božství uctívat,
ji, vyšší zjev, jenž mi vždycky byl,
ji zosobněním snů krásných zvát,
zřít na věky přečistý její zjev...
Ne vzdoru jen věčný na projev,
leč proto, že se mnou byl spiat...
13
Jak bouře vjel ve hrad... A v světlech sál
se večeřadla stkvěl...
Jej čekal již kníže a zavolal
ho před svoje milce, tak děl:
Sny, zdání vždy hynou včerejší,
by příští dny mohly kvést...
Ten vladařem v posled blaženým jest,
kdo vyrvati doved’, co hroznější,
co pro celou zem být hrozilo zlem,
co musilo zničeno být,
co bylo by hanbou před žezlem,
rod schopno pohrobit...
A to jak řek’ s mírnou moudrostí,
syn se zhrdavou naň příkrostí
zřel, počal šílenstvím vřít...
Leč na jílci ruku, slov nedořek’,
jež otci chtěl vmetnout v líc,
hned spoutal jej žalářník, do věže vlek’
za všecko to, co chtěl říc’;
zde osud jej poučil o marném žití
i o všem, co zaniká,
co nevrátí se, co zamyká
se v rakev, by musilo ztlíti...
Dny prchaly, noci... On o jednom snil;
Jak s ní kdys šťasten byl...
A jediný jemu jen zdál se sen,
kam zahleděl se, ji zřel,
v ten kouzelný kraj byl unesen,
že zbožněním sešílel,
té zbožněním, které již nebylo,
14
leč jejíž kouzlo se jevilo
a půvab nesmrtný vřel...
Tím zšílel a šílet když neustal,
byl smeten až v odlehlý kout,
kde z údolí zámek vyrůstal,
zřel nad jezerem se jej pnout...
Tu, nazýván prostě „Šílencem krásy“,
jejž nadzemský láká zpěv,
s nímž nebeský, neznámý krásy zjev
rozmlouvá, tančí a hrá si...
Ji v obrazech, v barev hře miloval
a v záření poklidných hvězd...
on histrionů si sbory zval,
by uzřel ji z jejich gest,
on v nástrojů souzvuku nebeském
a přítmím ji hledal a zábleskem
jí tušil, že na blízku jest...
A roky tu bloudil tou samotou
byv střežen krok za krokem, kam se hnul,
on stopoval života nicotou
sen zmizelý,... z doubí kdes vykřiknul,
tu z jezera, zelené vlny jež čeří,
a pod kmeny v šeru hnijícím
cos volalo hlasem vždy nyjícím
„Spím pohřbena tady.“ Zda slyší? zda věří?
A často on hodiny prostál tu tich,
vyslechl vln těch pláč i smích
a prosycen touhy své bolestí
v svůj útulek odcházel zas,...
hlad po kráse zmizelé, po štěstí
15
v něm zjitřil až k šílenství čas...
Vždy v prostotě, krásné již dají snové,
vždy v přepychu, v nádheře pohádkové
ten musil slyšet hlas...
Vlas kněžice krouživě bujný zšed’
jak hustého stříbra rozteklý proud...
Zde nad jezerem stál denně bled,
ta slova tři slýchával vykřiknout...
Jak sem a tam procházel se, vždy vály
tak žhavé vůně z květin všech
a omamný když byl jejich dech,
že stráže usínaly,
tu jednou se dočkal... Nad samý břeh
„spím pohřbena tady“ když zakvílit slech’,
on s rozepiatými se rameny vrh’
tam v jezerní zelenou hloub,
hlídače zmoh’ a v hlubinu strh’,
i utonul, oči v sloup,
neb k věčnu, co ztraceno, volá nás,
a kouzlo své neztrácí do smrti hlas,
hlas tragický, v cestu jenž stoup’...
16