MŮRA.

MŮRA.
[39] Po čaji, v cerclu, den kdy shas’, se ozval nový tón a hlas... To tajemný byl, zvláštní host. Ne nálada, ne učenost. Tak vyprávěl s klidem zdánlivým, se světáckým gestem, však pravdivým historku z dob, kdy v mnohý div svět věřil kdysi, pověrčiv... I. I.
Dům uprostřed zahrad pod lesy spí za dne jak hrob, až uděsí... Leč z večera po ruchu horkých dní, když vzduch se vůněmi zneklidní, se z daleka ženiši sjíždějí. Jich zpocení koňové v aleji vedení štolbů pevnou rukou se staví a řehtají, kopyty tlukou... To vdovin je dům, dcer hostí tré, jsou líbezné, krásné, přechytré, 41 a komu jen jedinou bylo zřít, už musil se smutný probudit a nemohl již bez ní žít... Nejstarší s hlavou Medusí, svým zrakem dravec i po chůzi, uměla muže zvolna ssát, přivábit, hrát si, tisíckrát slíbit a slovo nazpět brát... Hra studeného srdce tato tak skoupá, třpytná jako zlato, zřídka jen koho zabila. Však démonicky vábila... Ta prostřední samý tanec, smích a nástrah zosobněný hřích. uměla muže okouzlit. Však okouzlivši, v cudný klid se halila, neb byl jí host jen každý věcí pro radost, pro nezávazný okamžik a pro zábavu, chvalný zvyk... Však třetí byla ještě květ, jenž rozkvést měl co nevidět... Ta ze sestřiných prázdných her stesk cítila vždy v podvečer. Ta o mužích a slovech jich, o výjevech a o dějích jak dítě ještě přemýšlela. Nešťastnou jakous touhou mřela tu v pochybách, tu v nadějích... 42 II. II.
Byl ženich té nejstarší uspán v svůj trud: ne vyvolen jí, ne odmítnut, dny kapou mu v srdce týž prudký jed, a on ho musí vypíjet, jak Medusa démon poručí, vždy v kouzel moci a v područí... A marně hled prosebný, pátravý šle uprostřed smíchu a zábavy k své nevěste, ta ke všem stejně se zdvořile tváří, blahodějně a chladně, leč k němu víc upiata má dražší slůvka jak ze zlata... Tu nevšímán jednou když odcházel, jak bouře když srdce pročistí,... jej pocit samoty provázel. A vytrativ se k schodišti, šel tmavým parkem k domovu tíž na srdci, podobnou olovu... Park temný byl a světla za ním se smála stromů prosvítáním, leč on hrou otráven a syt byl rozhodnut dnes, vše ukončit... A jak tak myslí, bezů květ z tmy voní, smysly láká svět, a palčivěj ta bolí rána nočními vany dotýkána... 43 A teď jak slavík v houští kdesi se rozklokotal na podlesí, on stane, naslouchá a zří... Z tmy měsíc cestu ostříbří a zas, teď zas, ten bezů květ z tmy voní, smysly láká svět,... a teď – stín při stezce se zved’. A jak by chvěl se, jak by plakal a jak by kýval, jak by lákal... On přikročil... Zří nejsladší to dítě, sestru nejmladší,... květ první když dá růže keř, slaboučký tak a křehký, věř... Proč pláčeš, dítě? Tak jí děl, když přesmutnou ji uviděl... A cítil horký její dech, zrak po velkých jak neklidech žhnul temnem, ňader první puk se naléval, zdvih štíhlých ruk a drobných, vláčně tak se nes’ a k bílému se rouchu svez’... Hle, dítě vzlyká, brvami plá veliký zrak slzami a takto dí: Proč lituji? Proč trpí ti, kdož milují? A že i ty jsi nešťasten a že ti zhořknul život ten... 44 On podivil se její řeči, líc vzeplála jí do krve... A jak by vyrostla a větší tu před ním stála po prvé... Tož děl a jak by zkoumal dítě: Ty víš? tak pravil, bolest cítě své samoty, v níž osiřel, své lásky, v zrak jí pevně zřel... Zrak klopíc tak se tiše chvěla, jak by se chvěním rozzvučela. Teď pramen vlasů svez’ se s čela... Nic, nic, jak ptáče počla lkát: Ty, pane, sestru mou máš rád... Já kolikrát jsem dívala se, chtěls hladit ji po temném vlase a šeptat jí a zasypat růžemi její věčný chlad... A to jak děla, cítil on, v tom dětinný již nezněl tón, však vášeň výčitky, jež tíží, zpovědi, jež se k srdci blíží... Ohromen kouzlem poznání, ji zří, jak hlavu odklání, a jak by počala se bát slov svých, zas dětsky počla lkát: Mne nikdo v světě nemá rád... A jak to děla, jal ji stud tak hluboký. Pak odněkud 45 šelestem větším stromy vzdychly. Tu její útěk do tmy rychlý jak bělavého ptáka let se podobal. Zmizela hned... Co ženich temnem pozírá, štěk’ pes, kdos dvířka zavírá, – a teď se ticho rozhostí... A ohromen tou smělostí, zvuk dlouho slyší její řeči, a jak by vyrostla a větší kráčela cestou po boku, choval ji v duše hluboku... III. III.
Když druhý večer touhou hnán šel parkem, jenž květy posypán, na stezce nikdo nečekal. Hlas kdesi z lesů halekal... Ve chvíli ženich v nepokoji se u nevěsty octnul svojí... Však zkušeností nekliden, již včerejší mu přines’ den, zřel, čas jak míjí jednotvárně, že lásku zardousil týž stín, že to, co chtěl zas, hledal marně, že lhostejný zrak nevěstin sám volá: líp vše ukončit... 46 On tedy v srdci taký cit, ne veden mstou, však chtivostí cit utopiti v lítosti, též dokázat klid chladné masky, neb klíčení své nové lásky, tam odešel, kde dlela ta, včerejším snem svým dojatá... Svět o ní dosud neslyšel. V té komnatě, kde vyšívala, jí nikdo hledat nepřišel, až dnes. A tak se polekala, že vzkřiknouc zbledla bez hnutí v podivu, v sladkém ztrnutí... Vy? ozvala se, sladký hlas se jarním projihnutím třás’. Tak přece vy! A složila své ruce v klín, hra ožila jí koutky rtů, však velký zrak se radostí jí přimknul tak, že nechtíc vidět, naslouchala a všemi smysly radost ssála... l jemu zdálo se, že zná již dávno, jak je líbezná, jak ženou již a jak se u ní propadá žal, jak v hloubce tůní. Leč láska? umíněný host, se vrací stále v minulost, k té, která lhostejná a chladná, jak sfinga posměšná a zrádná... 47 To dítě milovat by chtěl, však lásky k ní, ó není, žel... A přec ho svádí taký žár a cudnost mladých jejích jar, a přec ho svádí její rety, že žhnou tak peklem touhy, klety; však byl by hřích to, klamat jich. Hra krásná to, či podlý hřích? Vyrostlý v ženu sladký tvor s ním taký vede rozhovor: Již neodcházej, zůstaň u mě. Tvé touhy hynou nerozumně. Má sestra nešťastná a hrdá vždy šlape city na všecky, a ve svůj sen, tak sobecký, se zavírá. Je vždy tak tvrdá. Nač toužíš, vracíš se a čekáš, nač doprošuješ se a lekáš? A petrklíčů držíc hrst, tak zvolní v pohrdě prst a prst, ty trousily se zvolna v zem... Tak zatahuje provazem mu hrdlo... Krutý boj byl v něm... IV. IV.
A jak v ní žena vyrůstala, svou mocí bičovat ho znala, i lásky věrnou bdělostí, svým kouzlem, vášně vřelostí... 48 Tu po té touže, která v chlad se halila a posmívat si zvykla denně, druhou znaven, jíž zrak byl láskou rozežhaven, leč kterou líbal bez lásky mře hrůzou němé otázky: zlo vášně stejné jak zlo chladu a obé vzbouzí pocit hladu... Tak unaven a tak byl mdlý, hlas jeho zlomen, uvadlý, zrak hasnul. Noc vždy nastala pak dlouhá, jež se smrákala, chlad zavál z lesních rybníků, lkal vítr jak hlas vinníků. Tu v dvorci svém bděl k úsvitu, svou duši zmatkem ubitu... A třetí noc a třetí den když probděl, ničím nerušen, když nešel k té, jež čekala, ni k té, jež chladem ho zlekala, tu usnul divným, silným snem a oct’ se v světě překrásném... A taký živý sen měl as: Hlas té, již vroucně miloval, jej v zelený háj lákal, zval... On šel... A náhle její vlas se na šíj mu a na hruď střás’, 49 polibek prudce palčivý mu přenes’ oheň na čivy, závratí pocit tančivý... Nuž, přišla’s přece, moje drahá, v tu jarní noc, jež tolik vlahá... A tak jak nikdy žhne tvůj zrak, a dech tvůj vře, jak nikdy tak... Teď krásná jsi, tvůj zmizel chlad: Jsi odhodlána milovat? Medusí černá hlava tiskne se na prsa mu, oko blýskne, a palčivá v tom rozkoš jest, na prsou tíž tu sladkou nést, co zpívá prudkost jarních míz, zrak vnořen do pučících bříz, jichž dálkou mizí lesk i tvar ve chvění zlatoslunných par... A jak tu hlavu uchvátí, jež dusí sladkou závratí, a jak ji líbá, rukou třímá, až hrůza bolestná jej jímá,... a teď... jak zří jí do očí a v srostlé líbá obočí, jež jak dva oblouky se klenou, tou též je líbán, objat ženou... Teď do krve se přissál ret pod amulet... a ne již zpět... 50 Je bolest prudká, palčivá, až tělo v ohni zemdlívá. Však nad hlavu a nad vlas její zrak zří vše hořet zářiveji, – ó hrůzo slunečného dne! V pozadí břízek průhledné kdo jde tam? Sestra nejmladší. Teď stojí, pláče. Nekráčí, rukama lomí, v úděsu zoufá si němě, bez hlesu. A jak ta hledí postava, – Medusí hlava přissává se víc a více, odervati ji chce, tím pevněji ji schvátí, nic platno, přissáta je již. Na prsou hroznější vždy tíž. Tam... za slzou jen slza kane, do krve oči vyplakané zří z dálky slunné do žhava. Rvát marně, co se přissává? V. V.
V tom vzbudil se a tisknul prudce angorskou bílou kočku v ruce. A jak ji drží, kape z tlamky jí krev, již ssála. Z oční jamky 51 dvé očí světelný šle proud, jak drápky schystány jsou tnout, hřbet zježen v první zoře vzniku, srst jiskří slabě při dotyku. A jak ji s hrůzou drží, zmítá se celou délkou, sem tam lítá, tak volně visíc, jak ji zdvih‘ a svírá v prstech usláblých. Krev potůčkem jak s krku crčí, žádostí krve kočka vrčí, – a té se jí též dostane. Je Můra to a kočka ne. To Můra jen šle sen tak sladký, a uspí-Ii, v mžik jeden krátký vždy změní krásný v strašný sen. A jak ji držel, bílý den prosvítal okny. Hřeb chtěl vzít a ke stěně ji přirazit. Tu kladivo – hřeb hledá kdesi – Leč pološílen vzpomene si: že zabiv Můru, rozdrtil by tělo s ní a usmrtil. 52 A cosi hrozného že tuší, v čí – pozná – Můra bydlí duši, z čí vyšla asi v nočním čase, když tvrdým spánkem spát vše zdá se, on potácí se z jizby ven svou hroznou tuchou udiven, vzduch čerstvý lapá, hříšně touží to zvědět, kdo tak v noci souží, kdo ssaje krev mu a kdo jest, jenž z očí angorských zří hvězd? A v zahradě, jež poblíž je tu, před hyacintem modrým v květu si stoup‘ a kočce takto velí: Ten květ si přijdeš utrhnouti. A pak ji pouští, rozechvělý. Dřív, než se mohla rozplynouti, jak přízrak v keřů hustém proutí zmizela. Do trav zahrady pad‘ vysílen a bez vlády. VI. VI.
Jak dlouho ležel, neví ani, tak v polobdění, v polospaní. Však slunce dávno žhnulo již. Den modrý, bez mráčků se lesk‘, a vše, co zřel, se zdálo blíž, zvuk, ptačí štěbot, dětí vřesk. 53 Usedl v trávě, o kmen stromu podepřen, v tichý jas zřel domu, na stezek běl a zeleň puků, na čerstvé svojí ráně ruku. Chtěl pevnou svojí vůlí bdít, kdo že si pro květ přijde, zřít. Leč nikdo nešel, hasla touha, hodina za hodinou dlouhá se vlékla, crčící jen spěch vždy krve zaschnul na prstech. A slyš... a slyš... To ona byla? - - - Teď konečně... se objevila v krajkovém šatě, celá bílá. to poprv zde v svém životě, a děs, děs byl v té jistotě, jak po pěšiny drobném písku šla, vzhůru hlavu Medusí. Květ hyacintu v jednom stisku urvala. Pak se zasmála v líc, neživou již od hrůzy, a žhavým probodajíc okem to tělo, jež tu kleslo bokem, zpět odcházela štěpnicí, svůj sluník žlutě křičící nad hlavou držíc v plném jase a rozplynouc se v nic v témž čase. 54