SMUTNÝ DEN.

SMUTNÝ DEN.
Klid podjeseně žlout a vláh, a jakoby se chvěl a bál, své roztroušené listy svál na drobné růvky alejí. Jak na své skřipky vítr sáh, tón žalněj zněl a sušeji. Kdo komu umřel? Zemi den, či polím klas, či stromům plod? Či v drobné tvorstvo na dně vod nějaký dravec bleskem vpad? To bytost živou, aneb sen, či pravdu musil‘s pochovat? Kdo komu umřel? Hvozdům pták, květ zahradám, či městům syn, jenž nedal jim svůj celý čin, jak v duši jeho uzrával? Proč truchlo dnes? Proč prázdno tak, za stínem stín, za žalem žal? 89 Den smutný je jak trestanec, trest jemuž zadrh v hrdle hlas, když minul květů, ptáků čas, na slunce, spravedlnost, čin když myslí, zavřen v temnou klec, a počítá za stínem stín... Kdo komu umřel? Matce syn, milence vroucí milenec, manželce manžel, zemi žnec, a proč a kým ten seslán trest, či nebesům sám Hospodin dnes umřel, že tak truchlo jest? 90