DOPIS ZE SLOVENSKA.

DOPIS ZE SLOVENSKA.
Úžasná pod Tatrami dříme krajina, v zeleni tmavé modré jezero se dívá. Čtu dopis tvůj a vidím, kterak shasíná v červáncích slunce a jak šerem zpívá pastýřská píseň, kraj se zrosen do tmy hříží, duchová luna v pleso stříbří jedlí mříží. Kde hory nad pleso se zdvihají jak tes, tam v modru shlížejí se křehké, drobné vily a hotely, zavlhlé temno dýše v les, tichounké dětské hlasy jak by švitořily tím klidem hlubokým, jenž nad jedlemi bolestně šumí zemí. Jak uvězněný v oknech vil spí ve výši měsíce odraz, zmnožený svým smutkem ticha, jen nahýbá se náměsíčník, neslyší, co krajina jak čistá, krásná bytost dýchá mlčením černých lesů dole pod horou a oka spícího vod ztichlou pokorou. 102 Já vzpomněl maďarské básnířky z vlaku kdyskdys, jež o rodu nám jemně básnila cos k ději z dob mythických až k dnešním – a dnes, viz, ta všecka krutá lež, jíž rdousil národ její, se řítí, žalostně v ní umrlčina ztlívá, trest ze lží krutých nad národem jejím zívá. Vše bylo včera těch, kdož vše si zkoupili a dnes je tvé, kdož shrben trpěls tolik němě. Já z ticha slyším hlas, radostí opilý, z té pokořované a vykrádané země, tvůj, Slováku hlas, dědů, mužů, dětí, matek, strašidel vzkřek a upírů tvých zmatek. Poslední ještě děsná poroba a hltavá v těch domcích spí a v polích, tichých lukách chvátá k nádražím měst a v modravá lesnatá horstva pohraniční hmatá, továrny, doly, prohlubiny strží v škrtící ruce drží. V zajetí lidožrouta jatá krajina mluvila o shrbeném lidu, jenž tu strádá, dnes, zítra, století, když víra shasíná, tu včera mateřská řeč volala si stáda a zítra odrodilá krev se za tě stydí, vše tresce, Bůh i lidi. 103 Panenský, pokořených duší kraj tak zdál se býti pyšných ďáblů mlatem, vyssatých, chudých žebráků ten ráj, kde tančíce kupčily běsi mrzkým zlatem, kde zrní nakradené mamon slepý snášel a mlátil svými cepy. Tvá má-li navždy býti krásná tato zem, bělostná nevěsta v svatebním šatě skvoucím, ty pokloň se, s ní zasnub se, ji vem a na věky s ní zůstaň spjetím vroucím, nebude duše zcizené ni chudé, zraněna tebou šťastna rodit bude. Jen nenech si ji rvát již, vykrádat, zneuctít, zavlékat ji zříti bičem zbitou, ji stárnout nechat, zištně vychládat, až plod již nenese, tvář její vidět zrytou, ji milovat jak opuštěný úhor, steskem když bledě trčí pod měsíčním leskem. Dí vše dnes: Dohospodařil, kdo moh' vše zkoupiti, i plodnost mou i lesů bohatství a polí i práci mužů, krásu žen, řeč dětí zloupiti, vše za tisíce let co krvaví a bolí, kdo zkupoval a zmrskal, krev až z ran se prýští a otrokářem otroků byl na tržišti. Pozemským zlům byl odevzdán tu lid a jak svou hlavu nížil více v prachu, 104 tím výš se k Bohu povznes, rosu pít nebeských květin z běli, modra, nachu, tu život, mučednického pln cítils jasu a udatné a mužné smrti krásu. Teď k zemi, k hlíně, k sobě, k sobě vrať se k lidem pro lidstvo zem prosí roztouženě, už ani kapky drahé krve neroztrať, bys paní ukrutné ji v koupel vylil denně, by v nenasytné zvířeckosti omládala a děti, děti, děti tobě brala. To slyším z hloubky ticha, z jezera, z širého kraje, z hor, jež přečnívají z dalekých vsí a polí, z večera, jímž měsíční paprsky v temnu hrají a v rose černých jedlí stkví se, koupou jak skřítkové a na větvích se houpou. 105