ZNOVUZROZENÍ ZVONU.

Antonín Sova

ZNOVUZROZENÍ ZVONU.
Podzimní vítr s jedlí hrá. Dnes pod ní zvon vykopali v stráni zemití, drsní vesničani, skrýš podzemní tajemství otvírá. Kdys tajně zvon schovali zákonem svým: tož vzpourou zjevnou a prokletím, když s císařem církev chtěla ho sveřepě kladivy rozbít a rozlít v děla a člověka vyvraždit jím. Již vesnici kořist vracejí zachráněnou. Ne ani tak na Boha vzpomínku, spíš tajemství duše vzpurné, poraněnou jež vztýčila vzdornou svou myšlénku. Zvon s láskyplnými pohledy vezou, smytými lesky jej vroubí legendy nápis český, ve zkratce symbolu chválící jen božské a lidské, co spravedlivé a zářící. 112 Zvon zdvihli. Dát starou duši zas třeba kostelní věži. Zvon, věděli, slouží Bohu a lidi střeží. Smát moh‘ se teď buřič zbožnému císaři a lotru. Kdo na zasvěcené Bohu sáh‘, ten slyšel vždy hlas: já zničím tě, potru a vyženu z ráje, neb byl jsi vrah. Ten, s věží kdo zvony na děla rozlíti dal, ta jejich plachá a zbožná slova, tenť zloděj a vrah, ten nehleděl na muka člověkova, sám ukrutnější, než Herodes král. A někdo vzkřik‘: Spočítejme se po vojně, lidé drazí. I církev a ejíjejí kněží tam byli, kde bezbožní vrazi. Však lidské srdce je dobré, odpuštěním stoupá až k trůnu nebes a v očích se taví krásný žár. Zvon po lanu zdvižen a zapuštěn zas se houpá a srdce jeho bije, slyš, zvuk to dávných jar. A zas jej rozhoupali, že slavnostně zvučízvučí, v kostele bezbožně prázdném vše zas se naslouchat učí, zvetšelý svatý Václav ve výši visící nad prohlubní nejtišší, jak před válečnou dobou stojí a naslouchá a panna Maria v háji růží umělých penízky na záhybech šatů strnulých 113 sepjaté ruce zdvihá hvězdnatá nad roucha, a všecky obrazy mučedníků, černá plátna proklátá srdce oštěpy, světla matná v lampičkách v rozích, kde cechovní prapory tlí se střapci pod řasnatými výkroji, ty lavice vysokých oken temnými pod světly, ta křtitelnice, kolem níž děti v radostném postoji, vše zase má duši, s tóny varhan zvuk zvonu je větší, zní, třese se, jako pták v kleci v mrtvo stěn bijící a víc než dřív mrtvá zbožnost, dnes souzvuk lásky myslící, tu svobodě mladé blahořečí. 114
Básně v knize Krvácející bratrství - Rozjímání ranní i navečerní (in Spisy Antonína Sovy, svazek 12):
  1. JARNÍ ZPĚV PŘED OSVOBOZENÍM.
  2. ZPĚV OSVOBOZENÍ.
  3. SPRAVEDLNOST.
  4. S KŘIVDOU V SRDCI.
  5. DĚTI NOVÉHO KRISTA.
  6. SLOKY.
  7. ODCIZENÉMU ČLOVĚKU.
  8. SLOKY SPISOVATELŮM.
  9. NEŘÍKEJ NIKDY.
  10. HOŘKÁ PÍSEŇ.
  11. HOŘKÝ SONET.
  12. NAROZENÍ PÁNĚ.
  13. BALADA O HLADOVÉ SMRTI Z ROKU 1917 a 1918.
  14. SLOKY.
  15. HARLEKÝN A SPOLEČNOST.
  16. ZPĚV OBELSTĚNÍ.
  17. SLOKY O MUŽNÉM ŽALU.
  18. DĚDIC ZLA PO VÁLCE.
  19. KAJÍCÍ HŘÍŠNICE U VARHAN.
  20. ČESKOSLOVENSKÝ KARNEVAL.
  21. NÁVRAT PADESÁTI TISÍC.
  22. HLAS ZE SIBÍŘE.
  23. K VÝROČÍ 28. ŘÍJNA.
  24. ROZHOVOR.
  25. ŽE TOUŽIT BUDEŠ A ŽE NEDOTOUŽÍŠ...
  26. POZVÁNÍ.
  27. PŘÍTELI Z JIHU.
  28. MLADÉ DÍVCE.
  29. RANNÍ VÍTR.
  30. USCHLÝ STROM.
  31. SLOKY POKORNÉ.
  32. SMUTNÝ DEN.
  33. JA SVÉHO SRDCE VŠECKY ROZDAL RŮŽE...
  34. PÍSEŇ.
  35. CO MI PSAL SAMOTÁŘ.
  36. SLOKY.
  37. PÍSEŇ.
  38. JINÁ PÍSEŇ.
  39. BALADA.
  40. PŘÍTELKYNI.
  41. SMUTEK NOCI.
  42. V JEDINÉM SLOVU.
  43. DOPIS ZE SLOVENSKA.
  44. ODPOVĚĎ.
  45. NOC FILIPOJAKUBSKÁ.
  46. BOUŘE ZA NOCI.
  47. SPOČINUTÍ BOLESTI.
  48. VŽDY, CÍTÍM-LI SE SÁM A SÁM...
  49. ZNOVUZROZENÍ ZVONU.
  50. NASLOUCHÁNÍ SLAVÍČÍMU ZPĚVU.
  51. LÁSKA.
  52. KDYŽ VNITŘNÍ ŽIVOT ZRÁ...
  53. OMLÁDLO VŠECKO.
  54. ZKOUŠKA BÁSNÍKOVY DUŠE.
  55. TYS KRÁSNÝ A TEPLÝ MĚSÍC ZÁŘÍ...
  56. SVÍTÍCÍ VES.
  57. TICHO CHVÍLE.
  58. KLIDNÉ SRDCE.
  59. TEN TEPLÝ VEČER...
  60. KDY UŽ JSEM NEPOTKAL POUTNÍKA, VONÍCÍHO LESEM?
  61. DŘÍV NEŽ TĚ MĚSTO VZBUDÍ...
  62. BÁSNÍKOVY HOUSLE.
  63. POHANSKÉ SLOKY V DEN ČARODĚJNIC.
  64. PÍSEŇ DÍTĚTI.
  65. OD BOŽÍHO RÁNA.
  66. PODZIMNÍ VĚTRY.
  67. CO SLUNCE NA KVĚTINÁCH ČASNĚ VSTALO...
  68. KLID.
  69. PÍSEŇ.
  70. JE TŘEBA VŠEMU SMILOVÁNÍ.
  71. SRDCE.
  72. VEČERNÍ ODPOČINEK.
  73. MYŠLENKY PŘED HROBKAMI POSLEDNÍCH KRÁLŮ.
  74. ZPĚV ÚTĚCHY.