VĚJÍŘ

VĚJÍŘ
Vzbouzelo se město spící v únorovém, fádním ránu; zřel jsem vějíř na ulici v sněhu ležet před sebou. Zde šly masky z karnevalu ve smíchu a dovádění, valčíkový rhytmus bálu zněl tou cháskou veselou. Které dámě vějíř z peří při polibcích padl dolů? Nevím, zda jim dosud věří, teď, v tom ránu šedivém. Probouzí se asi zdlouha, v svadlých víčkách unavení, rety ještě chvěje touha v exaltaci nad tím snem? A ten vějíř vůní dýchal, jak tu ležel ztracen v sněhu, drobný deštík na něj šplíchal, ranní vítr ostře táh’. Zbytek masopustní vřavy, tento zbytek karnevalu, 54 konec zábavy a slávy studil, když jsem po něm sáh’. Zdvihl jsem jej mechanicky. Neb v tom probuzení města napřed bída chodí vždycky po ztemnělých ulicích. Tlupa žen a chorých stařen, dělníků a šiček, dětí, kterých život úpí zmařen v továrnách a při strojích. Oni by si vzpomenuli, jak ten holý život bolí, z prsou by se pozdvihnuly hořké sny a trpký cit. Není toho věru třeba, nad pochybnou chvilkou štěstí, v otroctví když zve nás chleba, přemýšlet, se zastavit! 55