REMINISCENCE
Ó ty mi odpustíš, viď, Mimi drahá,
když oslovím tě dávným, děckým jménem,
to jméno sladké zas mi v duši sahá,
hned teplo je v mém srdci rozechvěném.
Hned vzpomínám na město svého mládí.
na korso, park, na staré vodojemy
a květem obalená stromořadí,
na hřbitov zastíněný cypřišemi.
Zní buben vojska denně ulic tichem,
potulný herec mihne se tam časem
a krásky bujné se zvonivým smíchem,
jdou gymnasisté s rozcuchaným vlasem.
Ó Mimi drahá, sne mé děcké touhy,
mé fantasie podivné a smělé,
ten čas, ten byl mi k nepřečkání dlouhý,
a týdny přešly jako roky celé!
A ve vlaku teď sešli jsme se maní;
jsi nevěstou, ó rci, kam jedeš, dítě?
A zda jsi plakala při vzpomínání,
a zda jsi často vzpomínala skrytě?
Tvé velké oko hustou řasou blýská,
a tvoje pleť je hebká, sametová;
67
zda víš, jak se mi po tvém smíchu stýská,
a každou chvílí touha roste nová?
A nevíš, jak mé srdce plníš jarem,
viď, odpusť mi a usměj se zas jemně,
mně bude tak, jak žil bych v městě starém,
a první láska zabouřila ve mně.
68