Stará viola.

Antonín Sova

Stará viola.
Tvé zvuky hluboko já v srdci nesu, ty stará violo, mně nad vše milá, – tvé tiché vibrace i bouř, v níž síla, i žal tvé hloubky plný snů i děsu... Tvé dřevo ze starých je, tmavých lesů, kde kůra shnilá, plná hmyzu byla, kde z korun pára lunou plála bílá při hudbě cvrčků v moři trav a vřesu. – Tvé dřevo rostlo s červánky a zlatem a s vůní par a nachem orchidejí a s tancem víl, s jich tajemnými reji. A teď, jak smyčec dotkne se tě chvatem, hned vzpomínky tvých strun, tvé duše křísí, – že vracíš vše, co vdychovala’s kdysi... 76