JITŘNÍ MODLITBA...
Rozdněním se probouzej
Město, spící v zrudlé páře.
Něco lesku, něco záře,
kamenně když hledíš, staře,
do ztrnulých rysů vrej!
Obloha se promodrává...
Stromy, věže v obzor ční
do výše, jež rudě plavá
hoří v záři sluneční...
Vstali slabí titáni...
V okovy své buší více,
podráždění v svítání
napínají zřítelnice...
Slunce dráždí, pouta rve.
zář nám vlívá do krve,
zdá se pouta křehká tavit,
vášeň k činům rozřeřavit;
43
naším ženám lože sbijí,
odkvést dá jím, plodem růst,
mroucím, v dětech svých již žiji,
naděj’ kouzlí kolem úst,
děti dne křtí blesky svými,
z ducha, srdce zrozenými...
Mizí temno... Protáhne
svoje nademěrné údy;
kam jen ztrácí se a kudy,
aniž koho zasáhne?
Úklad v temnu ukryt jest,
ukryty jsou pochybnosti,
zvetšelé a marné ctnosti,
hroby hříchů společnosti,
vychytralá, zpupná lest...
V podsklepí svůj tají dech.
Skrývá se za temnou masku.
Musí vzbouřit v ztuchlých zdech
závistnou a smutnou lásku
vyděděnců k mocným všem,
horkou záští skrápět zem!...
Probouzí se rozdněním
Město. Vzeplá slunce stejné,
stejně živné, stejně hřejné
na rozdílné zrozením?
44