PÍSEŇ NOVÉHO PLEMENE

Antonín Sova

PÍSEŇ NOVÉHO PLEMENE
Je každý zítřek oplodněné ženy klín, v němž rodí se a vydá hlas tvá krev. A každý včerejší den hrob je, prach a stín. A člověk včerejší je také stín a hrob, je herec zašlý, doslov, jím se končí děj, je povalený mezník v křižovatce dob, – a když přec ještě vrací se, je živ, své zasednout chce místo, vrůsti v zem, jak dřív, v něm zříme příšeru. – I zabíjíme jej. I zabíjíme jej, ať v sobě, v tobě, v drahých svých, neb v těch, jež nenávidíme, a to je oběť, za níž jednou sklidíme v žních lásky nové plody ve dnech zářivých. Ať mnoho srdcí shoří v čisté oběti, neb bez obětí není nových životů v tom divém letu věčném. Vždy velká oběť značí nové početí lepšího člověka v tom dění nekonečném. A zrodu lidského my zapomeňme hlas, jenž slabostmi a nářky v smrti vrcholí. Své bytí přenesme až někam za vzkříšení čas, v ten nový život, od věků již vytoužený, jenž jednou přijít má. 7 a láskou, která nezrodí se za století, dnes nezrozené ještě muže, ženy, děti, horoucně zobjímá. 8