KDYŽ MLUVÍ ZÁSTUPY

Antonín Sova

KDYŽ MLUVÍ ZÁSTUPY
Když hučí zástupy, přec slyším hučet v moři těch hlasů jedince, jak rozeznával bych tichounké šumy bříz, bouř sosen kosmatých, trav slabých závany, vod mrtvo, život krajů, kouř v obzoru, když továrny se rozhovoří, kdes družnost krotkých stád, kdes dravčí osamělost, kdes trpnost lhostejnou, kdes vydrážděnou bdělost. To množství dí: všech duší symfonii hraju, a přec můj každý člověk, osobitý hlas, jenž stojí u vesmírných záhad, hrůz a kras. A vidím zástup, jak své dobro rozděluje, když duši by si nerozdělil, bude chud, žárlivým bude vlastníkem, jenž zpozoruje vzrůst země, majetku a zlata svého bratra, a zmaten bude zas a bolest společenství jej uvězní zas nerovného tíhou hrud, zas odbytý a bezútěšný zchátrá, když k vyššímu se nepovznese člověčenství. Tak nejhlouběji promluví, kdo přemoh‘ sebe, kdo krutostí vln zdvižen a zas sražen v hloub, kdo peklo prožíval, kdo ukrajoval nebe, jenž blahobytem hýčkán, růží doba-li, a nouzí uvláčen, stopován šakaly, když hlad a bída, neštěstí práh hlídá, kdo stokrát hozen do osudu stoup, a jehož přemlelo dnes štěstí, zítra bída. 9