NEPŘEKLENUTÉ PROPASTI

NEPŘEKLENUTÉ PROPASTI
Léto uvadá pod modrým nebem. Chalupy voní žitným chlebem. Květinami rozbujenými zahrádky se čepýří. Sežato, v polích co bylo vseto. Chasníci věsí s družkami svými s průpovídkami prostodušnými jařábů hrozny k vikýři. Podzim se přede znenáhla, jako rostoucí nemoci v těle zvadlém a starém. Silnicí rovnou jede kočár za kočárem prožloutlou alejí do noci. Ještě mám v duši praskot zrání, cinkot kos, teplo strání, bouří tah, temnem šlehy blesků, ptačí zpěv, nebesa v rybníku lesku, u mlýna potok zřím téci. Přeplněnou až nahoru selskou zřím síň a komoru spoustou tolika věcí. 23 Tím více si vzpomínám, v šedivém jakémsi předměstí, když se zas ocitám v městě. Večer a v oživlém rozcestí procitat počínám: Z jakési nezaviněné viny motat se postav zřím stíny, vzdor jichž dí: proklínám! Místa, jichž děs hlad vypoví, úřady, města, hřbitovy. Tovární siréna houká. Ztracení vstalí od strojů muži, valí se z továrny, k družkám se druží, množství, naváté v cestě zubožené čtvrti. Plochých prsou jdou ženy. Děti se u prahů popelí, vrtí, nedoživené, hladové, chrtí, z továren sirén chór ječí. Bratři, sudbou zlou zasaženi, odvetou pomsty nakaženi mlčí dosud svou hroznou řečí. 24