PAMÁTCE VZDĚLANÝCH PROLETÁŘŮ

Antonín Sova

PAMÁTCE VZDĚLANÝCH PROLETÁŘŮ
Druh za druhem pomřel mi z těch, kdož skromně žili, jak drobní mravenci, jimiž velký udržen řád. Vy, vzdělaní proletáři, kdož dobří jste byli, jak nezvěstně uměli jste umírat... Vy hrdinové tragikomických denních běd! Z vás nikdo již nepřijde v boj – jen šedivět... Vás, vzdělaní proletáři, zánikem chvatným když mizet vidím, když mizet vidím, vás, mrznoucí často a hladovějící, když prsa vám pozdvihají se kašlem neodvratným, mně líto je vás a často se stydím jít v duchu za rakví valí a se vzpomínek svící. Vy, studem když zahrabáni kdes trpíte v těch tisíci těsných děrách, v těch brlozích neb úradcích do omrzení stárnoucí civíte a nenapadne vás, nenapadne vás řemeslo útisku hlásat, jež dobře se vyplácí... Žel, revolučníky nejste, ni snoby, ni po trzích si neumíte svým křikem vydělat, hlupáci...! Teď, vzdělaní proletáři, když obol vám přidávají, když šťastnější bratry práce rukou snad dohoníte, jak mohli jste pozumírat – den nastává, hladný se nají. Tak nezvěstní, neznámí mizíváte dny vyživše za peníz vzbuzující pohrdání všech šťastlivců, jejichž špinavou dlaní 27 tisíce prošly, bez zásluh, bez přičinění i duševní převahy, v houfech tak umíráte, a že jste nic nevymáhali pro velkost pouhého zdání, tím větší a mužnější je váš prostý odchod tichý, až srdce sevře a vzúpí v družném závidění. 28