MÁRNICE

Antonín Sova

MÁRNICE
Rozcuchané chatrče, pokorné, nevědomé, všecky jsi pozvala, márnice, přetichý ty dome! Lavice dlouhé v koutě zlákala děťátka ze všech chatrčí. Jaká to poslední lehátka. Spěchala smrt. Zříš z naházených to nohou a ruk, hlaviček visících k podlaze, z bezradných muk. Tolik ran od zrodu lidstva nepoznaly chaty, živou vodou kde dosud zceloval duch svatý, křestem neb zázrakem hojil, božím slovem. Mlčení kříž tu teď k nebi ční nad pouště rovem. Střechy sněd mor a polní obilí s travou spáslo slunce nebeské s rozžhavenou hlavou, rodiče s božími dětmi vyschli na kost hlademhladem, v márnici dovlékli se a usnuli před západem hrozného toho slunce. Tvrdošíjné plameny všecko zachvátily, srdce, jež čekala, mysle, jež uvěřily ve východ jiného slunce. Tragická Rus, toť Bůh mstivý a počítá s nimi: Oběti mrtvých mých, ohni, za myšlenku přijmi! 37