ŠTĚSTÍ

Antonín Sova

ŠTĚSTÍ
Já viděl bledou lunu kvésti, jak v mrak se fialový chýlí. A neptal jsem se, Bože milý, ni pustých cest, ni v podzim lesa, ni hvězdy, noční tmou když klesá – co je to štěstí, prosté štěstí! Jen prst jak strunou zašelestí, to je snad štěstí, Pane milý. Mně slzy je snad zatopily, neb uchvátila bolest cizí, – že sotva přijde, zase zmizí, to divné štěstí, prosté štěstí?! – Co urval osud svojí pěstí a v smíchu strhal k nepoznání, klam lásky, svadlé věnce skrání, sny dívčí, dny, jež se nám krátí, a slova, jež se nenavrátí, – to je to štěstí, prosté štěstí!? – 8