MALÝ ROBINSON

Antonín Sova

MALÝ ROBINSON
Kdes v sbírce památek, kde na vše strany vzduch starobylostí byl ovanutý, já starou sochu zřel jsem, nátěr žlutý na shnilém dřevě byl již oprýskaný. – Toť Spravedlnost, měla steré rány, a byla bezruká, trup čněl tu dutý: ji hodili sem v koutek vyklenutý: – jen někdy slunce svit se vhoup sem ranný! A jako ostrov pustý, kamenitý, jenž dávno ztlumil sopku svého nitra, sem pavouček se uchyt polo skrytý a předl denně sítě svoje zchytra, a v očním důlku jak lesk slzy černý sám denně střeh’ žal sochy bezeměrný! 23