STUDIE Z PŘEDMĚSTÍ

STUDIE Z PŘEDMĚSTÍ
U velké nádržky, kde zlatých kaprů bok z vln často zříti je, ve středu trav a sítí v předměstské zahradě, když slunce teple svítí, vždy starce vidím jít a tlumit vetchý krok. Prut drží rybářský za křovím olše skryt a z korku rudého mdlé oči neodvrátí, ve fraku obstárlém a v cylindru, je znáti, to starý byrokrat užívá pense klid. Sem kdysi vnučky dvě si přišly posedět, kol velkých skleníků a vonícího vína se smíchem přiběhly a sedly v místa stinná a zmlkly poslušně, jak „pst“ zašeptal děd. A z rudé bavlny cos počly vždycky plést, o novém románu cos blouznit nesouvisle, své nožky v střevíčkách se nechat houpat svislé, a hned se líbati, jak zvykem děvčat jest. Jak vroucně měl je rád ten starý byrokrat! On, by jim vyhověl, do tramway sedl časem, jel v Prahu nakoupit a smlouvat tenkým hlasem, by navez’ cukroví a dortů, marmelad. Ve čtvrté poschodí se jíti neštítil, kde k Le Gros, demoiselle, šly schody příliš tmavé, 35 vyjednal hodiny pro vnučky svoje smavé a žvatlal frančinu a hrozně šťastný byl. Neb zajel v divadlo, když laškovný byl kus, kdy hezké čtveračky požitek měly jistý, neb zašel v kavárnu a probral všecky listy, pak modní přines’ list, by tříbil jejich vkus. – Ó, jak to dávno jest! Teď je tu zase sám, jen s vdovou, dcerou svou tu žije osamělý, vnučky se provdaly a roky rychle spěly, a život minulý se zdál být sen a klam. Teď v parném červenci sám bloudí zahradou; – když večer blíží se, on vzepřen pozoruje, a cítí vůni z lad a van jak tiše duje, jak všecky starosti již mimo duši jdou. Co státy dělají a lidé a co zem, co s generací jde a s uměním a vědou, tím dávno přestal již svou hlavu másti šedou, on šel v klid nečinný, kam všichni v stáří jdem‘. Neb to již nechápe, co bouří mládeží, vše je mu hloupostí, již vezmou příští časy, co v světě děje se, on dávno nevšímá si, neb říká, starci klid a pokoj náleží. 36 A čím víc od lidí se stále odvracel, čím víc jich nechápal, čím víc mu byli cizí, tím více strom a květ a vlny zlato ryzí a celou přírodu on v srdci raděj měl. A čím víc hrbil se v zem, kde mu bude spát, kýs konejšivý zvuk mu z přírody vál k sluchu, jak vůní květin všech a v zlatých stébel ruchu by cítil atomy své znovu žít a vát. Po hrozném rozkladu, jímž zmizí jeho prach, on cítil, sladko je, se s málem spokojiti, objímat kořeny a vláhu dešťů píti a v květech zakletý zřít slunce žár a nach. 37