DIVADLO

DIVADLO
Když poledne se mezi domy vláčí a mystický dech před budovou tvojí ó divadlo, se mlhou věky stáčí, rád ve svátek jdu řadou sloupů dvojí zřít na tvůj zjev, jenž českou hrdost značí. – Když večer, – v damašku a muselinu tví hrdinové, jati tragedií až do nejzazších zápalů, v tvém stínu tvých kytic, věnců znojnou vůni pijí, a tragédky zří na laur na svém klínu! – Leč ve dne venku, v mrazu, v tuhé zimě jak ptáci štvaní domů na terase, pod sloupovím tvým, nesoucím tvé břímě na schodech žebráků tlum rozvírá se, jak žalu, hrozby, bídy zvrhlé símě. A berlami ty schody tepou chvíli, a soustem skromným hlad svůj zahánějí, jak udeří zvon poslední, jak pílí dav kolem nich... Tu sloupy vyprávějí: „Hrát drama!... ale žít, kdo má dost síly?“ – 55