PARTIE Z KARLOVA NÁMĚSTÍ

PARTIE Z KARLOVA NÁMĚSTÍ
To staré náměstí mám z jara nejraději, ten park, kde akát zkvet a rudý plane hloh, vždy k sedmé z večera, když paprsky se chvějí svou září poslední a mrou u chodců noh, a v kapkách drobounkých, chladících vodometů zmírají znenáhla a tříštějí se v letu. Mně ruch je příjemný, vždy za večera hlučný, a hovor mediků a promenády dám, smích kdesi v zákoutí tak rozmarný a zvučný ve stínu laviček, jež kryje stromů rám, ty bledé čtenářky, jež právě dočítají s kloboučkem moderním a štíhlou svojí tailí. Tu vždycky myslím si, jak je to krásné asi, v ten čas teď milovat a blouznit, dopis psát, být dámou mladičkou, jež tušuje si řasy a s mladým elevem se denně scházívat, pak na rozchodu již s plachostí roztomilou se nechat políbit a ruku tisknout bílou. Pak doma toužit, mřít a chodit roztržitě a v pensionátu mít stálý neúspěch, a věrnost přísahat a často plakat skrytě, šít příliš nedbale a chybný klásti steh, mít závist přítelkyň a poslouchat jich vtipy a od slz mokré mít zástěrky oba cípy. 88 A často myslím si, co lásce té vše stačí, – jen hovor příjemný, jak rychle běží čas, že včera v divadle kus krásný byl až k pláči, a dnes že bábovka se připálila zas, že teta zlostna je, – ó, lásky divné snění, úsměvy, pohledy, – a dlouhá pomlčení. O, mně tu každý den přec smutno neskonale, se starým pensistou když mám tu rendez-vous, jenž doma kaktusy pěstuje k Boží chvále, a jeden exemplář mi nutí v úsměvu; – chce dát mi slavíka, jenž „dvacet slok“ již zpívá, a s dárce úsměvem se na mou vděčnost dívá. Však mně tu teskno tak a smutno zdá se přece – po lesích venkovských, kde bych se zatoulal, po známém přívoze a po zapadlé řece, kde, rybář vášnivý, bych celý večer stál u korku rudého, a pozoroval z ticha šum růsti rákosím, kde vlna lká a vzdychá. 89