VENKOVSKÉ MĚSTO

VENKOVSKÉ MĚSTO
Viz město bez pohnutí, štítů stěny se pnou nad stromy s květem do běla, kdes ulicí zní rachot bubnu zmdlený, prach západem plá v oknech kostela. Na náměstí, jak zastavím se v klidu, hned nářečí mne poutá, ráz a kroj, vše štěstí s každým procítím i bídu, a s životem jich stálý, dlouhý boj. A v stínu věže, který zeje tůní přes domy v dálný obzor ztemnělý, lip řada prochvěla vzduch sladkou vůní, na římsy ptáci k hnízdům sletěli. Kněz alejí tu přejde v černé kutně, na hrudi uvadlou snět šumných lip, s ním po boku jak před lety jde smutně schýlený kantor, v ústech starý vtip. Na domech erb, na bráně česká slova tu zbyla jako rádlem zrytá mez, a co tě baví, je snad škola nová, v níž bují cizí řeči dávný rez. 107 Zde z konsekvence nevyjde duch města, ve volbách, přáních, tužbách stále týž, jím jedna k hřbitovu se chýlí cesta a všecky pojí zrudlý Kristův kříž. To město stojatou je vodou, hnije, čpí ze všech koutů starý, přešlý řád; – v něm slechneš – čas kdy v ztvrdlé lebky bije, – předešlé století se ozývat! 108