Z VILLEGIATUR

Z VILLEGIATUR
Ó kouzla villegiatur, kouzla plání v červnových bouřích, s teplou vůní lesů, vod zátoky! Jíkavý vzkřeku kání, a šume trav, vás v hloubi srdce nesu! Jen z města, z města šedých, parných ulic vy boháči a krásky bledolící, příroda volá zkvítajíc a bujíc do lázní, na vsi, v malá města spící! Rozkošné vily vtkány v ranní páru, hluboké lesy a svah květných tratí, park chladný, vše, co kolem plane v žáru, hle, v červnu parném kouzlem duši schvátí! A líné pošty a kočáry v letu na silnicích kol zašlých samot jedou, měst branami, jež plají v stromů květu, červení tašek a zdí barvou šedou. Oživly vily... Klavír děsně kvílí zpod žalusií do parného vzduchu much plného v polední právě chvíli; – teď zvonivý smích doléhá ti k uchu. 135 Hle, v parku dívka s knihou v trávě leží, s přimknutým zrakem v jepic bzuku zívá. Ta sladká lenost, kdy stín stezky střeží, kdy ve zdi cvrček tenkým hlasem zpívá! Vzduch nehnut spí, je těžký, bez vibrací, jen kočár cestou klikatou je zříti, za plotem v parku jak se v prachu ztrácí v dál tmavou při psů štěkotu a vytí. Teď dandy jde, pln děsných, nudných tlachů po boku dívky s rudým parasolem, zlořečí parnu, pleti své a prachu a jednotvárnosti, jež táhne polem. Za nimi maman s papa rozčileni, neb účtů kritika je nad vše baví, kuřata drahá, pivo k nesnesení a hostinský, bandita z Abruzz pravý! A já? Vše v městě, nudném přečkám městě! Však v náhradu, až přítel můj se vrátí, mi lhaním o dívkách a lovech, cestě, tu dlouhou jeseň bez milosti – zkrátí! 136