DVĚ DĚTI

DVĚ DĚTI
Sotva že se dočekali: jak sněhový bílý květ na kolébce přivítali drobné děcko, snů svých svět. V zimě bude teplo tady, dobře se tu bude snít. Tři tak žijí dohromady, nemohou se rozloučit. Časem přísná přijde teta, zkoumá shodu pátravě, a jak zdraví děcka zkvétá opakuje laskavě. Časem zbloudí děd v ty stěny se slavnostní lící tich, úsměvný a nahrbený, s loutkou v tenkých prstech svých. Jak je šťasten, čapky stuhu rovná děcku stokráte, papouška jak houpá v kruhu přes podušky prohřáté, 147 trubku ke rtům svadlým zdvihá, do klávesů počne bít, neb pagodu rozkomíhá, počne zpívat, švitořit. Ba, jak vše jde smavě, hebce, to už děti dvě jsou spíš, tam to jedno na kolébce a to druhé hrobu blíž. 148