KONEC ROMÁNU
Jde, potácí se... Ještě dnes? Ne... Zítra...
Až zítra... Jak by srdce rval mu z nitra
ten okamžik, v němž ještě cítí
a myslí, doufá, neustává žíti.
Zbraň křečovitě na prsou svých svírá...
Park je tu stinný, Prahy ruch tu zmírá;
zde může klidně života se zbavit. –
Co mladá žena bude se kdes bavit
a utráceti zbytek jeho jmění,
jej skolí jedné rány zahučení...
A večer sladký v cloně par se stmívá
a s ním i ruch... Kdos jdoucí sloku zpívá,
již chansonetta kdesi pěla včera...
V ten večer sladký ulice, hle, šerá
již plane světly, stromů řad ji stíní...
Blesk lamp se schovává do výkladních skříní
a po chodnících vrhá světlo matné. –
Zahučel vír a kroky zněly chvatné,
dám zástupy a pánů vracely se
z vycházek večerních, neb noc již tmí se
a v parcích smutno, zahradách a sadech.
Vzduch měl tak letní, vlažný vonný nádech.
Byl červen již... Jen vozy dole hřmely,
v křik vozků zdlouhavý a omrzelý,
111
ruch tramvají, houpavých faetonů
se mísil v hudbu podvečerních zvonů. –
On neslyšel, zrak upřený měl k zemi...
Bol nevýslovný podivný a němý
mu k srdci sáh’, on nedovedl říci,
byl smrti předtuchou, výčitkou hřmící.
On celou propast v dnešní noci vysnil,
jej život mučil, hnusil se, jej tísnil,
i rodina i láska, klid i štěstí
i blaho dětí; zřel, jak na rozcestí
všech svízelů teď stanul příliš záhy.
Jen prvé ženy obraz, příliš drahý
zas k duši jeho znenáhla se chýlil. –
Zřel kterak zemřela... A čas jak pílil
po její smrti; z koutů prázdno kývá. –
On cítil, bez ženy jak trudno bývá,
jak sám on trpí a jak děti hynou. –
Jsou jizby prázdné a dny trapně plynou;
pak zapomeneš, když tu přijde tíseňtíseň,
jak zníval hlas i její píseň
při kolébce, ba zapomínáš lásku
i její krok i starostlivou vrásku
nad obočím, i její stálou píli,
i dlaň, jez v šťastné tiskla tebe chvíli. –
Jak vzpomínka každá srdce raní.
Vše schováno, co upomíná na ni,
začaté šití, šperky... Žádná nejde změna,
112
hluboké ticho, stejná práce denní
a pozvolné pak na vše zapomnění,
zvyk odloučení, ač se zvyká ztěžka.
Z počátku často u hrobu se mešká;
ty k hřbitovu jdeš v podjesenní kráse,
své vzbouzíš vzpomínky a v bludném hlase
letících ptáků cítíš bol svůj zníti –
a v šumu trav; zvuk hodin slyšíš bíti,
a vše tě dojme nad hrobem tvé ženy. –
Však rozruch ten jen chvíli pochopený,
pak zase zapomínáš v nepokoji,
rok jeden bolest, i tu ztrátu zhojí,
a hřbitov pustne... Za to přibývají
večírky družné, v nichž se šachy hrají,
zábavy v domě, návštěvy a pitky,
známosti vzájemné, vtip mnohý břitký
o vdovství, interesy cizích lidí
a vzkazy těch, jichž oko bystré slídí,
poptávky chytré po jmění i stáří
a obdiv, že se dobře hospodaří,
a temné báchorky, jak vzrůstá jmění...
A jednotné jen roste přesvědčení
o sňatku výhodném... A člověk svolí...
On poddá se, je hříčkou v této chvíli
a říká: dětem k štěstí! Chůva šedá
a věrná duše však, ta víry nedá,
neb zkušenost má dobrou takých sňatků. –
Hned tulí k sobě drobné děti v zmatku,
113
je česá, strojí, aby líbily se
až nová matka přijde; celá chví se,
že nedůvěrou celý svět ji stíhá. –
Teď prací domácích ta velká tíha
se starých beder na paní se sšine,
jež starosti snad bude míti jiné,
jež bude mladá ještě nezkušená
byť dobrá matka, byť i dobrá žena...
A román začne... Děti nejsou její...
k nim vlažně chová se, rty se jí smějí,
tím úsměvem, jímž vždycky usmívá se...
Je zanedbává, myslíš v prvním čase,
však zvykne si... Však brzy přijdou hosti –
strýc její, plný lživé upřímnosti,
tvář jeho holá usmívá se stále...
Tak nutné výlohy jdou nenadále;
pláč, vzdory, kletby a pak byt se prázdní;
je nemocna hned, je jí třeba lázní,
vše doma pustne, hyne jako dříve. –
Tvé výčitky dost nejsou přesvědčivé,
ty musíš sehnat peněz sumy nové. –
Je konec... konec... Chvějí se mu rtové.
Dnes nebo zítra?... Proč jen ještě váhá?
Jde, vzchopí se a po bambitce sáhá...
114