CESTOU V HORÁCH

CESTOU V HORÁCH
Kdys v neděli již ku podzimi kdy kraj tak zdál se opuštěn, kdy nad vesnicí hasly dýmy a žluté stromy podél stěn barvami podjeseně hrály nad lukami, jež svěže plály, do hor svých vraceli se sem od vojska navždy propuštění po silnici a s výskotem se třásly písně v lesa snění. A v hlesu tom se chvělo cosi jak uvolněných davů ryk. V mé duši to již nevyhaslo – já chápal vášnivý ten křik, těch, z města kteří přišli v davu zas pole zřít a řady bravu, na lánech olší věnčených za pluhy s písní otců jíti a dle zděděných zvyků svých za plodnou práci plody vzíti. Hned jak by poznaly je líchy a rodná pole, strání sklon, 145 kraj ozvěnou hřměl, dříve tichý, hlas v lesích mřel jak tichý ston, v korunách stromů ještě vířil, dál údolím se ku vsím šířil, a já jej dlouho slyšel znít, v mé duši všecky kouty plnil, byl radost, štěstí, naděj, klid, o budoucnu sny moje zvlnil. V něm jak bych slyšel protest věku, po přirozeném žití hlas, nad ztuhlé formy středověku se tyčit nový, plodný čas, jenž o bratrství, o naději, hřmít k srdcím stále mohutněji, za cenu krve člověka, jenž větší práci chce, než kácet a bořit trůny, odvěká a krutá nepřátelství splácet! Ta krev, jež prýštit chce jen skrytě tajemnou silou do všech cév, jež čerstva buší na úsvitě, ta všetvořící rudá krev, ta, v jejíž buchot neustálý v tvé lebce činy uzrávaly, jež v mozolnatých rukou vře, 146 a vede pluh a perlík řídí, až nejraději skryta mře ustydnouc navždy v srdci lidí. Proč chcete, aby tekla lánem na lidské šlachtě otroctví, na bojišť rumu rozkopaném, co čekáte od vítězství, zda zpupnost nelze jinak skláti, plamenné vášně jinak rváti, urážky jinak zdeptat v prach, zviklané trůny udržeti – než vražděn být a býti vrah, ku vraždám dochovat své děti? Vy, s citlivostí vyhýčkanou lidskosti palác stavící, vizte, jak přes práh jeho kanou potoky krve šumící těch, kteří měli volně žíti, chléb skromný za svou práci vzíti, jichž ženy mohly šťastny být, těch, kteří ani nevěděli zač vraždit se a zač se bít, zač padat ve hrob zpráchnivělý? 147 A srdce moje uvolněno se třáslo ve výskotu těch, kdož dávno šli tu, jejichž jméno vzplát nemá v krve análech, jim budou krby v zimě praskatpraskat, je budou mladé ženy laskat a s žalem vším i se štěstím na jatky náhod nevydáni rozkladem zemrou povinným, ne obětí, – však dlužnou daní! 148