PŘED BOUŘEMI SVĚTOVÝMI

PŘED BOUŘEMI SVĚTOVÝMI
1 Noc byla prosincová... A vítr zved’ se, vyl, v zem dupal, skučel, plakal a jako dítě kvílil, na stromy holé pískal, do spousty sněhu ryl své vzdušné proudy, ječel a náhlým vzmachem šílil. V mátohách těžkých kopce se vzadu míhaly, hor štíty zasněžené své lesy zdvíhaly. Do kruhu tma jen stála a hlas se nepozdvihnul. Kde jsi? Kdes nyní, Praho? – Hle, matným září snem v záplavě rudé vstává ve světle zvířeném, nad kouři šedivými zjev její již zlíhnul v širokých, rozprýskaných, zářivých rozlohách. Rozlil se, rozpíjel se v tisíci konturách... Mlhový obraz jasní se a z dálky prozářené, sty světel rozpíná se na pláni unavené... 2 Jsi živa? Ozvi se mi. Jak tvor by obrovitý, nemocný v dálce ležel, tam ležíš spoutaná. Svit mlhy zlatorudý se chví do temna vpitý. Ozvi se... Nezavzdychne sevřena, hlídána... 149 Nepláče, nekvílí... Jak v bezvědomí čeká. Naslouchá bez pohnutí... Sta sporů, bolestí a plamenných v ní vášní se valí, černá řeka a v tepnách jejích rychlým úderem šelestí... 3 I tebe černá nemoc světových žalob schvátí. Ty vidíš všude kolem sousední národy do šíře, v tmavé dálky nad územími státi, nad zubaté čnít hory a trčet nad vody, jak na číhané, zvědách, zbystřené zraky pnou. Již bezmocných a bídných se nářky valí tmou. A z hlídek zákopníků to silněj zaúpí... – To verbuje hlas Bídy své černé zástupy, míst přelidněných nouze se vlnivě v něm zdvihá a země přeplněná hniloby puchem říhá... 4 Dnes napjato na skřipci je lidstvo... Větrající to celek, rozdrobený. Matné a nejisté ve sporných snahách letí ku cílům sténající, nákazy ve svém nitru a šťávy nečisté. Ve snahách rozdrobené, podťaté v chtění svém své kusy rozežírá svým řezem, v zděšeném kultury kvapu kamsi jak lavina se valí. S hor Bídy v děsném letu kams padá, padá níž? V násilných křiku – tichý pláč slabých neslyšíš? 150 5 Vše zběsněno je zvyky a pustou násilností, a nad otročím stádem lehkými úspěchy... Jak pevný celek, lidstvo, před soudem budoucnosti, ty nikdy neobstojíš po bludech dlouhé noci, cos chtělo, nenacházíš: nenajdeš útěchy... A praskají tvé nervy jak struny přepnuté. Propastmi zcizeno jsi a rozjitřeno mocí, tvých bídných srdce k vzdoru se bouří dojmuté. Bojíš se? Čeho? Slyšíš? Bojíš se, lidstvo, sebe? Máš úzkost? Probuzenou již přezrálými sny? Jich plody nahnívají, sníh rozumu je zebe, kultura předrážděná tvé zlenivěla dny. Bojíš se? Bez lupenů že zelených již zvadá tvá podstata, že celá v plen času padá, padá, že těžce churavící tu ležíš v přerodu? Na těsnější vždy zemi své otázky řveš v muce, v zem biješ čelem v žalu, krvavé zdvíháš ruce, je rozpínáš a hledáš z bludiště východu? Kde Moudrost je a štěstí, jež najíti jsi chtělo, kde odpověď k tvým sporům? V horečkách vznícených dál ve tmě hluché třískáš si zkrvácené čelo, a rozporů tvých vlastních tě hlodá vlastní hřích. 151 6 Vysýcháš... Obnažené a pravdou přemoudřelé ku krisi již se řítíš... Zrozeni také v svět tví bídní pozdvihují své křiky rozechvělé a po životě lepším volají ze dna běd... Jak pavouk obrovitý, jenž síť svou rozetkal, myšlenka náhlých zvratů přes širých světů dál lepkavé, neúnavné své nohy šine, v hřbetu již roznáší kříž smrti a přes svět pádí v letu... Jde obětí řad prvý, jde v žalář dusivý, a pod oprátky kata urputné hlavy skládá, zdá se, že není těžký mu okov dunivý, jen podkopy když vkládá... šílenství v mozcích spřádá... a nouzí vysílený řve potupný svůj soud a vyobcován z výsad, z práv rodných, důstojnosti do předu vztekle, slepě se valí v útočnosti a přibývá dál černý a vítězící proud. 7 Kam kráčíš, lidstvo? Řekni!... V tvých horstev mlčení klášterní jakés ticho... Řečnické, bídné žvásty v parádním lesku hynou... Nesmělé těšení... A přesycené zlatem se ke zdi krčí kasty... Bojíš se? Čeho? Sebe? – Tvé stoupá zděšení? – 152 8 Jsou na přeskoku jiskry na plné baterii... Z měst, ze samot a dědin v hučení vzbuzeném Myšlenky bídu ztišit v řad potomků se vpijí, vpád hrozivý jich roste a všecko mění dnem... Národy již se chvějí... Co za své bytí řvali a zoufale se rvali, vše za svůj jazyk dali: mrak děsný, dusný roste s tou šedí olova, bouř všelidskosti vstává, hřímá za horami, domova smutek divný probouzí neznámý, legie bídných vzbouzí, v jediný tábor volá... A co ty, Praho? Slyšíš? Kdy s missí apoštola, s úkolem vlastní bídy kdy budeš hotova? 153