PÍSEŇ PRO SPOKOJENÉ S MÁLEM

Antonín Sova

PÍSEŇ PRO SPOKOJENÉ S MÁLEM
Člověk je překrásný, rozumný tvor. Ale smutný v svém běsnícím pudu dravém, nedosytné zvíře v pružném skoku, cítí-li kořist v zabíjení hravém. Stále krutější je. Vymýšlí strašnější smrti ničení hromadné, potupnější konce, kam střela dopadne, porážek hanbu a vyhnanství galeje. Civilisací uchvácen točí se vírem záhuby potměšilým sražen zlou mocí, pod práh dolů, dolů, tam, kde se vraždí, kde z kořene vyvrácen vítěz i poražený, válí se s nevinnou krví spolu, plamenem pomsty doutnavým a zlým. Vy a vy a vy, kteří tu zbýváte v světě pro práci a klid, stále nešťastni nějakou touhou, jež po žití plnějším churaví, po blahu, po pokoji jste věčně práhnoucí lid, nešťastný tam, kde postavil se k práci 218 v městech šedivých, na poli, v továrnách zakouřených: neměli byste tak bezmocně v resignaci nikdy už do boje vyhnáni být! Nevím, proč tedy chcete utéci všichni z fabriky zakouřené, z města, kde přece jak símě se v poli uchytnete, z drobných a teplých dílen, na oknech břečťan kde, fuksie, v kleci kde ptáče tiká, oči zamhouřené, chytře si pomrkuje, co každý z vás ještě pilen práci svou smolí a přec jen šťastný je v blízkosti ženy a dítěte. Veliké štěstí často z mála vykvete. S radostí svou a žalem pracovníci, se spokojte se šťastným málem, ale nechoďte vraždit, abyste měli více, nebo víc vyzískali těm, kdož vás jak pijavice ssají a ssáli vědouce, že jste jim jednou v své slabosti pomohli za černé noci o vraždách rozhodovat, šíleně mrhat životy, běsnit svou mocí a krev svou i svých mrtvých jim dali. 219

Básně v knize Píseň o Rovnosti: