Malostranská skizza.
Jak divny jsou mi vždycky ty malostranské domy,
v něž věků dávno prchlých tak děsné bily hromy!
Jak zvláštní zdá se býti sloh barokní a úzký!
Zde jsou tak roztomilé dvou milujících schůzky!
Přes erby jasným zlatem pruh slunce dolů padá
na obry nad portály, již shrbují svá záda!
Ba, mně se často zdává, když v šeru tady kráčím,
že hlavička kdes v okně se mihla letem ptačím,
že pudrem zaskvěla se a růže nach ji spíná,
co menuett zní vážný ve strunách pianina,
co matrony jdou staré v svit sálu pološerý
a skrz lorgnetty hledí v rej tance na své dcery,
jimž křížem přes ramena nádhera šátku vzplála,
jak Antoinette kdysi jej v pýše nosívala.
64