Hrnčíř.

Hrnčíř.
Dnes v jitra úsvitu vstal rozespalý, do lehkých škorní obul nohy bosé; luh oknem omžený jen hořel v rose a lesy daleko v dne růžích plály. A za stroj k práci svojí usedaje, jím pohnul v ráz, že skřipot zazněl líný, jej roztočil, až jiskry bleskly z hlíny a zlatem hrály nádob vlhké kraje. A z blízkých pastvin u vyschlého splavu krav stádo šlo, kde v olše stín si lehal, jim do boků květ rudé vrbky šlehal, stvol skvrnitých a dutých bolehlavů. Jen okna vánkem časem zaskřípěla... Králíků smečka vířila tu kolem, že k smíchu to, když hrála s trávným stvolem, neb se střevícem kankán prováděla. – 87 A teď jde dívka... Dobré jitro dává, a s ní se smějí celá slunná lada, kus trávy dá, neb králíky má ráda, nad okna révoví se kloní smavá... By viděl líp, hned vezme okuláry; líc holá zaplane v nach purpurový, a vdovec mrzutý cos honem poví a hubená tvář v oblé vzrůstá tvary. A že je svatý, pobožný a mravný, ku skříní zčernalé hned skočí stranou, Rodičku Boží dá jí dotýkanou, ten poutník svatohorský, neunavný! Leč kolem právě manželé jdou mladí, a babka jaká... Řeči z toho budou, že on je stár a že si vybral chudou, a že to neschvalují kamarádi. Leč pomluva proud lásky nezastaví, neb krb je chladný, jizba bez kolébky, ba není mluvit s kým, vlas hladit hebký, a ženich starý, ten je tvrdohlavý. 88 Neb na dnešek se divná věc mu zdála, že nebožku zřel, jako živou kdysi, s ním seděla, s ním z jedné jedla mísy, – – a ke sňatku své svolení mu dala! – 89