Stínové obrazy.
Večerů zimavých když vidíš divý cval,
do ulic fičící ledovou, krutou zimu,
tu Prahu sestárlou bys ani nepoznal!
Vše vidíš v modravém a neurčitém dýmu.
A cítíš najednou, jak stárneš... Míjení
jak stíny prchavé otřesou tebou náhle,
ty poznáš, rety tvé že suché jsou a zprahlé,
že oko vpadlé je a srdce v stišení.
Jak bylo před lety, teď náhle srovnáváš!
stínové obrazy se střídají a minou,
a listy žloutnoucí před sebou všude máš,
rok každý zavane jak vítr doubravinou...
Obrazy na plátně přeběhly pouhou hrou. –
A řady poutníků se v lásce vystřídaly,
zdroj písní vyprahnul těch pěvců, již tě jali,
a hroby přátel tvých četnější stále jsou...
26