Bouře v samotě.
Nad prorvou údolí, jež leží mezi lesy
a potok písčitý se řadami vrb ztrácí,
mrak černý, hrozivý rozbité cáry věsí,
se vzkřekem bahenní se choulí v travách ptáci
a šedozelené se vlní moře trávy.
Ztemněly modříny, ztemněly černé jedle,
poplašným úderem se kloní stromů hlavy
a z keřů šumících zprchává listí zhnědlé.
Hladiny černy jsou, zčeřeny bělic vzmachy.
Teď mrtvá, mrtvá tma s rachotem bouře klesla,
déšť na hláď zavířil a přehnal se tak plachý
přes sosnu nad splavem, že táhlým šumem hlesla,
kde jak pes shrbená po špičkách v lesa kraji
v mdlé páře deštivé se vydra kmitla v sítí.síti.
V záhybu hladiny teď velká kola hrají,
jak pod břeh zmizela se oné bouři skrýti.
88
V dřev spousty zahnědlých, v tmu zeleně a trávy
se průtrž spustila... Kaluže plny bahna,
hle, rostou úžasně, blesk svítí do nich dravý
a již se slívají...
Tou bouří dlouho prahna
já počal o lidech sen velkých vzmachů sníti:
převratů myšlénky jak zahřmí v lidské duši,
v kaluže nečisté jak musí udeřiti,
je bleskem osvítí v dnů zotročilé hluši.
89