VÝLET VE DVOU

VÝLET VE DVOU
Již traviny se zelenaly všady, sasanky s podléštkami kvetly. Vítr osiky čechral, měnil barvu listí a vršky sosen náruživě líbal. My fialky šli hledat tichým ránem. Tak bledá byla prvním jarním sluncem, krok její po mém boku lehce bořil se v jehličnatou, hnědou lesní půdu. Slaměný širák jemné světlo spouštěl skrz bílou střechu na dlouhé jí brvy, zkad hlubší plály její tmavé oči a důlky v líci víc se usmívaly. Po rovných zádech, hubených, tak volně, přes pláštík zelený, vlas její tmavý, vlas dlouhý, bujný, zvlněný se vinul. Nás drsná hudba zadržela chvíli v podrostu paseky. Jen z dálky zněla a kolébavě v osikách tu mřela a ozvěnou jak dechem dohučela, tak tlukouc se ve větvích černých sosen. Kramáři cestou v úvoze tam jeli, toulaví, snědí. Ve psů štěkot prudký 15 na dětskou kdosi hrál tam harmoniku pod plachtou vozu. Jakýs pláč v to splýval, a vše to vítr donášel sem vzhůru. Tu ztichla hned a stála naslouchajíc. „Vám stýská se?“– já řek‘ jsem. – „„Ne.““ – „A přece vám smutno je.“ „„Ne, jen v to osamění mne hlasy prchavé tak vzruší vždycky. Ne, nemluvte““... A na špičky si stoupnouc jak doušek hloupé, choré, zvláštní slasti ruch zvuků pila, jež se vzdalovaly, tak dlouho, dlouho, dlouho vzdalovaly, a jako vysílena v mrtvém tichu poklekla na mech, v divný, hysterický se davši pláč. „Nuž jděte přece, jděte, jste zvláštní, Pavlo.“ Nevím, proč zas chtěla, bych ujistil ji o své věčné lásce, proč obě ruce políbit mi dala a čelo své a oči a ty důlky, jak nemluvná a smutná potom byla. Snad tušila, že hlas můj pro ni navždy jak toulavý ten zvuk ve vršcích sosen se ztratí, a že věčně proměnnou 16 mou duši shltí černá choroba: to náhlé, těžké, dusné vystřízlivění, jež chechtá se tak suše na dně jejím. 17