V JARNÍ NOCI

Antonín Sova

V JARNÍ NOCI
Ve spleti arkýřů, ticho kde splývá, do okna holé mi kývají akáty, věží řad pochmurných v okno se dívá, hodiny zvučí sem jako snem zaváty, řeka jen hučí a bouří a kvílí, poslouchám růsti ten divoký šum, – a vždy tak na jaře večerní chvílí její hlas přehluší ticho mých dum. V předjarní noci, když hukot ten roste, příval když divoký tančí a naříká, jak sloky mohutné, zvolněné, prosté, je mi, jak zaslech’ bych ve hvozdě slavíka, jako bych střemchy zřel bělavé květy, zelené trávy a motýlů let, cítím, že blízko jsou ptáků již čety a že tam venku se probouzí svět. – Cosi se přivalí s vlnami jihu, probouzí srdce mé kadencí divokou, spáče zas probudí v jediném mihu, duší svit zaplane rozlohou širokou a jsem tak citlivý, že cítím břízy voněti ve vzduchu, kývat se z trav, zelených lísek a olšoví řízy shlížet se v rozpadlý, nahnilý splav. 57

Básně v knize Soucit i vzdor (in Dílo Antonína Sovy, svazek 19):