NAD STARÝM AUTOREM

Antonín Sova

NAD STARÝM AUTOREM
Je skála, jež má strmé srázy, kam žlutý slunce lesk se chyt’. Té staré duši jedno schází: na rozhýčkané nervy bít. A přec z té děsné jámy žití, kde plesnivící stojí vzduch, tu v křídla tvá se vítr chytí, kams v šířce volné ztracen duch. Již lišejníků vlny šedé pokryly onen skalní hrot, tu neznámé jsou květy bledé, a naivní dole teče brod. Tu scenerií divnou táhne pár havranů a sosen tlum pod létem věčným, svadlým práhne, a z mody vše tvým zdá se snům. Však v skalné hloubi pramen zpívá tak studený kdes v klenby tmách. Tu dlouho poutník odpočívá a s obuvi své stírá prach. 79