NA MÍSTĚ, KDE MATKA SEDÁVALA

NA MÍSTĚ, KDE MATKA SEDÁVALA
„Stárneme, stárnem’...“ píseň varhan zní a tónem hlubokým se nad hlavami valí. Já v černou lavici sed’ v řadě poslední, – tu s matkou nebožkou jsme sedávali. Zas cinkly zvonky, mdle tak zazněly, a s oratoře hlasy zapěly. A jako mlhy těžké, v spousty hlav skly barevnými slunce stříkl příval, to změněný a sestárlý již dav, leč píseň známou stejným rhytmem zpíval; řad žlutých začernalých kotníků převracel texty sešlých zpěvníků. Hned poznal jsem tu starou lavici, zde sedávala vždycky. V bázni teskné já její šat jsem třímal šustící zahloubán v tóny varhan slavné, vřeskné, co modlitbu svou za mne hledala a sepiaté své ruce zvedala. Ó jarní jitra, jak ta zářila, když oknem otevřeným v listí lípy zář teplých paprsků se čeřila a do zpěvníku bodala své šípy a v tmavých vlasech matky častokrát svůj hravý rozvířila zlatý spád. 136 A z její korálkové mantily (jak v šedesátých letech nosívaly) se paprsky k mé hlavě rozlily: hned skvrny vosku na lavicích plály ze skapaných svěc pohřbů minulých a slavností v tmu roků zhynulých. Zhynuly, minuly a v bouři let slavnosti mnohé přešly, pohřby lkavé... Přechází mladost – laškovných pár vět! Dnes člověk tápe v lidské směsi dravé jak žitím spráskaný a smutný pes. – Tvá modlitba jak hřála by mne dnes. 137