PÍSEŇ ZMARU
Bylo pozděj smutno tam,
kde mne matka kolébala,
tiché písně zpívávala,
zpěv ten ještě dodnes znám.
Teskný byl to útulek,
pod podlahou smrtník tikal,
horský vítr v stromech vzlykal
a rok bez konce se vlék’.
Tmavých skříní tmavý lesk,
obrazy ty neumělé,
květ, jenž lístky svadlé stele,
otcův pohled mluvil: stesk!
Starodávných hodin cval
s kukačkou, s tím hřmotným hlasem
vzlykal v dešti, slunce jasem:
drobná láska, velký žal.
Listí dělo v louži jam
sprchající, práchnivící,
květy děly záhy tlící:
loňské slunce, loňský klam.
138
Plody děly: k zmaru jdem’.
Ve spotřeby mřeme jícnu,
živit plam na žití svícnu
každou chvílí, každým dnem.
Smrt mých drahých blíž a blíž
z nehybnosti, chladu čela,
z rozkladu mi krátce děla:
Byli jsme, je konec již.
A přec stále živý zmar
vešel se do lůna země,
pod zelené její témě,
pod sníh zim a v teplo jar.
139