SMUTEK.

Xaver Dvořák

SMUTEK.
Své oči sladké navždy zavřela... zvon – srdce – puklý je. Ta hodina! Oh, stín jde náhlý duší mojí a světlo, bílé světlo její shasíná. A kráčí mými zahradami, jež prostřely se délkou mojích let; kde rostou stromů pupence a listí, svou rukou zarazí jich mladý květ. A běží k pramenům mých cest, až divoký jest jeho spěch; a vybled’ křišťál jejich vod, že němý trčí v prázdno jejich břeh. Tmy prostřel vůkol ve vše obzory. Tu předeběh ho, k hrobu jsem ho ved’: „Můj příteli, to nejdražší“, dím, „proč necháváš mi naposled?!” 9