KRISTUS.

KRISTUS.
Má kathedrála krásná, kam jsem vcházel v těch dobách prvních dětsky naivních chvil! Cit sladkých vzrušení vždy doprovázel mou duši, o nichž cizinec jsem snil. Tam s tabernaklu mezi archanděly mi Kristus vlídně ukazoval dlaň, v ní rány úzké bledě krvavěly: Ta těžká viny vyplacená daň! Na ňadrech srdce z hloubi vynořené: když vyprázdnili drahé krve tíž, Jen kraje od ní ještě zapálené – vnitř purpurová její božská skrýš. Zde duch můj v extasích se žhavých trávil, se zapaloval v lásky tušení, své mety ku věčnosti rozestavil, kam Eliáš hnal žhavé spřežení. Teď vyhasly mé žáry v polích jiných a v srdci místa černě spálená; už nenajdeš míst oněch pohostinných a kathedrála dětství ztracena. Jen Kristus její v chvíli nejžalnější v mou duši sestupuje po čase, má rány svoje větší, krvavější a jako slzy svítí po řase. 20