V JESENI.

Xaver Dvořák

V JESENI.
Jest nebe bílou pěnou sešlehané, ty v modré hloubi třásně plovoucí, své květy poslední už stříkla země nad listy stvolu položloutnoucí. Chce ještě jednou zvlnit vůní novou tak žárem přesyceným fádní vzduch, a ještě naposledy ovinout si kol něžných boků fábor žhavých stuh. Jen ještě na chvíli být zase mladým, a usmívat se třebas do svých snů; a zapomenout, že to pominulo, co uloženo během hořkých dnů. Své štěstí zdržet třebas na vteřinu a třebas o píď den svůj nastavit; a když i slunce do popela lehlo, tož aspoň červánky si rozžhavit. Jeť zima příliš mstivá ku poupatům a noc své lampy stínem zatmívá; neb každý krok, jejž život dál nás nutí, cest prachem vzpomínky nám pokrývá. 38