ŘEKA

ŘEKA
Byla jak dítě – tenký byla pramének blýskavý mezi hrubozrným pískem. – V obrovském tichu bezlidném ji stará země porodila pod stromy jmelím zelenými, pod sešeřenou hloubkou sosen kosmatých, v obrovském tichu travou zpívala z vápenných, rozklíněných skal. Groteskní černé sosny ležely jak transparenty slunce zažloutlého na roztřesené její hladině. Jak černé pijavice tlusté kořeny a plachý stín jen přišel píti z ní, co ona slávou zpívala a rytmem žití. Ó příliš důvěřivá, sešeřenou nocí, když za ní lesy dozpívaly píseň, v měsíčnou pláň se z roklí vylila. Jak černé, klepající mlýny chytly ji potměšile v kola groteskní, že s bolestí v prach roztříštěna hebký zavyla s šumem bouřně padajíc! 140 Jak ohromena, po špičkách šla travou, jak ohromena, tiše po špičkách do mýtí truchlivých, kde stříbro měsíce v své půdě břízy řídké zapustilo a v mlhách sešeřených pole rákosná. Ó chtěla grandiosní klenbu nebes a kosmos teplým klidem svítící, hvězd píseň vyzpívanou Neznámému roztřásti na své hladině a slávu noci před zrozeným dnem a jeho stopu zlatou!? Tu vyšel první člověk smutný do světlé záře sunoucích se par, z mlh tulák vybelhal se plání... Krvavé hadry sundal s nohou zamodralých puchem a hnisem, v nichž seděla smrt, v ni ponořil své rány mokvavé. A obzor temněl se a temněl v dál, mhy zhoustly v rovinách, kde jíkal pták, hnis hřbitovů, puch lidských dědin zavíval s břehů pohřbů requiem. Stružkami tekly kalné nákazy, v bažinách hnily, z prorvaného dna jak vředy v ní se vyvalily, luhy, rozpitý močál vedly uspat v ní, po větru zaplakalo pohřbů requiem. 141 Tu vplula do kloaky města... Okna svých světel střepy házela jí na hláď a čáry domů protáhly se tajemně na vlnách svraštěných a stromy chorou zeleň, kytky se říms načechrané spouštěly do vln kalných zrcadel. Tu karikatury bytostí lidských křepčily, tu vyla píseň bezstarostných veselí, lidského masa rozvířené orgie stád spolčených, vklíněných do sebe společnou bolestí zděděných vin. Dny, zakuklených mučedníků dlouhé sbory, na horké dlažbě vydechovaly morově puchem degenerace zhoustlých mass nedoživených bytostí. Zoufalství vedle radosti svítilo z mozků zornicemi jak lampy shořelé pozdními věky vyssátých duší dlouhou cestou, kosmickým přerodem bytostí. A z kloaky města vyšumíc otrávena si mrtvoly první nesla, v slizu zeleném je vynesla, šumíc pohřbů requiem na teplé písky beznadějných dnů. Kam jdeš, ó duše moje? V daleku již nové smutky vidím nořit v tebe vrcholy nejvyšších svých věží. 142