DUŠE A LUZA

DUŠE A LUZA
I. I.
Bolestně zvířenou píseň smutnému potomstvu plochého století před jitrem zpívám. Zpívám ji v bezhvězdném šeru století. Zpívám ji věčnu. Odvrácen od luzy. Sobě také ji zpívám. Lidská krev dávno v ní zraje k prolití. Za něco mříti! Chce se zas kouřit k slunci, v tajemný prostor. Zpívám tu bolestnou píseň: tyranům slávu a chválu! Luze vždy velký je tyran větší než bůh! 144 II. II.
Duše, ty pokřtěná svatou vznešenou anarchií, ještě tvůj trůn je prázdný, bezlidná země. Či už jsi doznala zdrcena, že nelze nahradit bohů davům a trpícím srdcím rozumem čistým? Že nelze rozsvítit světel v ubohých lebkách davu, kde je tma chladná jak v studnách s mrtvolou na dně? Ustává raněna často v revolučním svém vzmachu, kladivo přestává bušit nad stropy zemí. Viklajíc trůny králů, budovou železných říší, papežů zlatými křesly, umdlívá často. 145 III. III.
Nebo tam, v obrovských říších, pod žárem pochodní rudých bdělých a vztyčených hlídek přežilých mravů, surové, střísněné krví, barbarství, začátek bídy a konec bídy a jádro bolesti každé ještě bdí, čekajíc chvíle zahřmění bubnů a polnic, poplašné vzepjetí koní na povel králů, zase bdí, myslíc jíž tupě na smutné zajatce, města zbořená, na bílé domy hořící nocí, – buržoa v dobráckém klidu mapu tam vykládá dětem, v županu zeleném schoulen rukou v ní jezdí. 146 IV. IV.
Pod trůny prodaná luza v prachu se schyluje. Zbraně, komonstva, hrozivá vojska sečtena stojí. Evropští bozi se rodí na zádech otrockých davů, vztyčují v pýše svůj profil v raženém zlatě. Pod klenbou pochmurných münstrů hymny zní tyranům. Luza za pouhou vzpomínku na ně tříští si lebky. Potomek Franků chabý s usláblou zhýřilce krví pod trůnem hroznější síly cítí se silným. Opilé nervy se třesou. Nadšené boulevardy pějí uměníčkem svým drobným tyranů hymny! A lidstvo poslouchá, poslouchá, hrozné a vlnivé massy u starých bohů a trůnů, vkotveno v zemi. 147 V. V.
Teskno a pozdě je. Duše, smutna tvá samota. Věříš ve svoje vítězství? Duše? Člověk je podlý! Bolest tě vyhání z dávných profanovaných již chrámů. Od starých bohů, jimž dávno směješ se v pýše! V bolestném přerodu časem železnou budovou zachvíš. Osvítíš několik mozků prorockým jasem. Někdy ta zalehlá píseň sibířských dolů mučí. Krvavý po bitvě večer kdesi tam dole. Otřesy želez ji mučí vězněné myšlenky. Mučí prodírající se slunce oštěpů mořem. Mučí ta zemdlená Evropa frivolně zpívající, opilá, sestárlá nevěstka před chladným jitrem. 148