KONDOR

KONDOR Dru. A. Štolcovi.
Bída sedí v srdci mém. Zase starší nežli loni, zas má delší pářata, zas má oči sinavější, zvýšila se, shrbila. (Kolem oken protáhly se mlhy prosincových nocí.) Zase starší, děsnější, moudřejší zas, pomalejší, studenější, beze slov rozdírá mé srdce drápem, jak zelený drahokam zimničné jí oko hoří, sychravá je, monotonní. Chvíli usne, nehne se, jenom tíží a jen bolí. Pak se vztyčí, protáhne kondor starý, slepý, dravý, zdvihne křídla popelavá, otřes jejich vzkřísí vzduch, vzkřísí echa, pluje těžce nad městy a rovinami, 164 nad horami šerých věků, pod hvězdami prochladlými v obzoru jak přízrak tmavý, vzdaluje se, vzdaluje. Vzdaluje a vzdaluje – – – Zas se vrací; zase tíží; hladovější, zkušenější, novou bolest přináší chycenou na lidských prazích a své drápy krvavé ustydlé tou dlouhou cestou hřeje si v mém horkém srdci. Zase sedí v srdci mém, podřimuje, hlavou kývá, zase starší nežli loni. Jen když prosté duše přijdou se smíchem tak bouřlivým, jen když řinkne číše s vínem, žena láskou zapláče, divoce mé čelo zlíbá: – tu se vztyčí v srdci mém, zdvihne křídla, vzbouzí echa, odletí... A nepřekáží. – 165 Ale když se vrátí zas, hladovější, zkušenější, hněvnější je, ponurejší a má drápy krvavější. 166